Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů

Anotace kniha:
Výbor moderní tchajwanské prózy, který právě držíte v ruce, mapuje cestu moderní tchajwanskou literaturou od japonského koloniálního období až po současnost. V kontextu moderní světové literatury se do výboru zařazené povídky zaměřují na psychologii postav i kolektivní paměť ostrova. Střídá perspektivy jeho obyvatel a z fragmentů buduje celistvou atmosféru vzpomínek sdílených napříč generacemi.
Tento výbor tchajwanských povídek si klade za cíl jednak představit tvorbu u nás dosud neznámých tchajwanských autorů, jednak navázat na předcházející překlady tchajwanské literatury, které vyšly v České republice po roce 2000. Každá povídka je opatřena interpretačním komentářem, v němž je představena v širších souvislostech života a díla svého autora i v kulturním a historickém kontextu.
 
Autoři: Tchung Wej-ke, Lü Che-žuo, Syaman Rapongan, Walis Nokan, Jang Čao, Li Jü, Čchiou Miao-ťin, Luo I-ťün, Wu Ming-i, Chuang Čchung-kchaj

Autor:  Tchung Wej-ke, Lü Che-žuo, Syaman Rapongan, Walis Nokan, Jang Čao, Li Jü,  
Čchiou Miao-ťin, Luo I-ťün, Wu Ming-i, Chuang Čchung-kchaj
EAN:  9788088262145
ISBN:  978-80-88262-14-5
Překlad: Pavlína Krámská, Jana Heřmanová, Jana Šimonová, Petr Janda, František Reismüller
Komentáře:  Pavlína Krámská, Jana Šimonová, Mei Chia-ling, Táňa Dluhošová
Ilustrace: Řízek, Tomáš
Popis: 1× kniha, brožovaná, 448 stran, česky
Rozměry: 12,7 × 19,8 cm
Rok vydání:  2021

Ukázka: Tchung Wej-ke / Dědeček

Věděl jsem, že brzy musí přijít skutečný konec.

Před tím, než přišel, zůstal beze změny jenom déšť, který neustále omýval Horskou ves na konci silnice. Nebyl to osvěžující liják, ale takové to drobné mrholení, co bez ustání smáčí povrch všech věcí a vytváří na nich jemné mokré vousky – na psí těla padal déšť psích vousků, na kočky padal déšť kočičích vousků. Děti v Horské vsi vyrostly, dospěly a odešly z vesnice, oblečení z dob jejich dětství stále ještě viselo pod přesahy střech a pořád neschlo.

Zeptal jsem se dědečka: Jsi unavený? Dědeček zakroutil hlavou a dál tiše stál v dešti. Měl zavřené oči a snažil se trochu zregenerovat. Jeho dlouhé šaty byly prosáklé potem a lepily se na pláštěnku. Položil jsem kbelík s vodou, opřel jsem se o svodidla a posadil se na cestu. Čekal jsem, až se dědův dech zklidní. Za zády nám bublala říčka, hlasy ptáků pomalu ztichly a okolí se projasnilo, už téměř zcela vyšlo slunce. Obyvatelé Horské vsi se po dvou či po třech probouzeli, stahovali z ohnutých bambusových tyčí měkké vrstvené oblečení, oblékali si je na sebe a pak s pár lahvemi alkoholu vyráželi k velkému obecnímu fíkovníku před vraty.

Pod fíkovníkem je velký přístřešek s azbestovými taškami, podepřený dřevěnými sloupky. V letech karaoke šílenství tam všichni společně vybudovali karaoke. Později se rozšířila kabelová televize, a tak přes horský hřeben přitáhli pod přístřešek televizní kabel. Dlouhodobě nezaměstnaní obyvatelé vesnice se den co den scházeli pod přístřeškem, pili alkohol, hráli hazardní hry, přeli se a hádali o volby. Několikrát do roka se tam za houkání sirén objevilo auto policejní hlídky s neupravenými policisty, kteří se důkladně zajímali o všechno pod fíkovníkem. Většinou se ale nedělo nic zásadního, prostě se jen rádi scházeli pod přístřeškem, připomínali chomáčky bavlny nasáklé vodou.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Lü Che-žuo / Magnolie

Vypadalo to, že se jeho horečka zhoršila. Často jsem viděl mladší babičku, otce, strýce a další, jak se scházejí a potichoučku a opatrně se o tom baví. Tahle situace mě začala znepokojovat. Zůstal jsem i nadále ponořený do mlčení, ale naplnil mě strach ze smrti.

„Čchi! Čchi! Čchi! Čchi!“ volal jsem na něj ode dveří, ale on zůstával pořád stejně netečný a já se rozplakal. Jednoho dne v podvečer mě zavolala mladší babička: „Ty víš, kam chodil pan Suzuki chytat ryby, že? Doveď mě tam.“ „Jo, já to vím! Půjdeme tam spolu.“ Pyšně jsem s mladší babičkou vyrazil z brány domu.

V nepřerušovaném bambusovém porostu se nehnul ani lísteček, nebe bylo zbarvené do ruda. Šli jsme pěšinkou mezi poli, roje komárů bzučely a kroužily kolem našich hlav. Vodní buvoli se už měli každou chvíli vracet domů. Byl jsem nadšený, že můžu pomoci mladší babičce, a navíc se to týkalo Suzukiho Zenbee. Opojený radostí jsem kráčel před mladší babičkou a kýval u toho hlavou ze strany na stranu. Mladší babička měla ale chodidla těsně stažená, aby byla co nejmenší, a za chvíli zůstala daleko za mnou. Zatímco jsem stál a čekal na ni, hlasitě jsem jí vyprávěl o tom, jak jsme byli se Suzukim Zenbee chytat ryby. Mladší babička s sebou nesla sako Suzukiho Zenbee, v ruce držela vonné tyčinky a zlatý papír. Dovedl jsem mladší babičku na břeh řeky u malého vodního mlýna. Mladší babička se ještě jednou vážně zeptala: „Je to opravdu tady?“ Pak zapálila vonnou tyčinku, klaněla se s ní po směru toku vody a něco k tomu odříkávala. Já jsem tiše stál opodál. Tma se pomalu roztahovala do všech stran. Tekoucí voda před mýma očima jako by bíle svítila, z kanálu bylo slyšet neutuchající, plynulý zvuk tekoucí vody. Z nebeské klenby pomalu zmizelo zapadající slunce, přeletěla řada volavek. Mladší babička po chvíli zapálila zlatý papír a nad plamenem kroužila sakem Suzukiho Zenbee. Nebe před mýma očima bylo už úplně černé, i zeleň kolem řeky byla nejasná a temná. Cítil jsem, jak se ke mně vkrádá pocit osamělosti. Když zlatý papír dohořel, mladší babička na mě zavolala: „Než dojdeme domů, nesmíme mluvit. Ať se stane cokoli, nesmíš s babičkou mluvit!“

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Syaman Rapongan / Anloumianův svět

Pomezí, kde se oceán a nebe za neustálých proměn setkávaly, mé etnikum nazývalo do asked no wawa. V našem jazyce to znamenalo domov změn počasí a místo zrození vln. Od dob našich předků nás v závislosti na typu sezónního povětří zvalo k vyplutí. Často nás zahnalo na pevninu, bylo však i tím, kdo nám naděloval bohatou žeň úlovku. Pro náš ostrovní národ tvořilo do asked no wawa nekonečný prostor fantazie. Mohli jsme si představovat tamní svět moře pod hladinou, pevninu a lidi nad hladinou, i hvězdy ve vesmíru. Samozřejmě že můj národ v minulosti brázdil oceán. Vyprávění o smrti s tím spojená jsou dosud naším kolektivním tabu. Proto se takzvanými výpravami na moře ve skutečnosti rozuměly plavby mužů kmene Tao v okolních vodách ostrova na lodích tatala poháněných jen lidskou silou. A tyto vody se překrývaly a končily s okrajem do asked no wawa.

Oceán se každý den měnil, vzdouval se a pohupoval. Za ta léta v nás na ostrově přirozeně vypěstoval zvyk pozorovat moře, stal se předmětem našich úvah a základnou hospodářství spočívajícího na rybolovu. Před dávnými lety byl pro můj národ úplně prvním ukazatelem nově nastupujícího rána. Oznamoval nejen neměnné střídání mezi dnem a nocí, ale byl i prorokem, podle kterého jsme určovali dobré či špatné počasí a zároveň rozlišovali, do kterých míst v moři bude slunce zapadat. Byl to základ znalostí o změnách ročních období nashromážděných zkušenostmi našich předků. Muži na ostrově byli k těmto signálům moře o měnícím se počasí obzvlášť citliví. Nejspíš se jednalo o onen elementární zákon přežití, stejně jako věta, co se všem na ostrově lepila věčně na jazyk: „Když si muž na moři nenaloví ryby, žádné mu samy od sebe domů nepřiletí.“ Tak zní prapůvodní zásada našeho původně soběstačného hospodářství a realistický argument mého etnika.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Walis Nokan / Než tu vyrostlo město

2. Ulička Li-tchou-tien

Při chůzi pod žhavým letním sluncem odkapávají na ulici kapky potu, jež vydávají zřetelný zvuk podobný pravidelnému tikotu hodin, jelikož široko daleko není ani stopy po člověku, nebe je vysoko, ptáci poletují kdesi v dálavách a nakonec se jako tečky ztrácejí v oblacích. Soustředím se na chůzi, ulice je vydlážděna deskami z černého vápence, ta, ta, ta, ta – zvuk je čím dál ostřejší, ale není to filmový zvuk zvláštních efektů, nese s sebou vůni trávy a hlíny, valí se z boční uličky, nakonec se spojí v cink, cink, cink čepelí seker a nožů. Nemusím se ani ohlížet, abych věděl, že míhání čepelí pro záři slunce nespatřím, probouzím se v labyrintu světla, kdo to prohlásil, že sen je únikem ze života?

Ověřím si, že jsem v uličce Li-tchou-tien, kde stále stojí staleté tradiční obchůdky, domy vystavěné v barokním stylu byly svědkem úpadku dávné elegance. V druhém roce vlády císaře Čchien-lunga v roce 1737 bylo do análů prefektury Tchaj-wan zaznamenáno: „Ulička Li-tchou-tien se nachází třicet mil severovýchodně od hlavního města okresu…“ V té době tu byla jen ulička, možná jen hrbolatá cesta vinoucí se mezi kopci, a každý rok, když se na jaře blížil svátek dračích člunů, dusali místní rolníci v dřevácích sem a tam a ohlušující rámus probouzel mytického pásovce ze spánku. Zvuk oslav silou chodidel vyzýval zemi a připomínal následujícím generacím, aby usilovně pracovaly.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Jang Čao / Temná duše

Rodinnou legendu poprvé slyšel toho dne, kdy zemřel otec. Vzpomínky začínají u dveří jejich domu. Bydleli tehdy v Tung-tingu, dům stál u jediné vydlážděné ulice v městečku, mezi ní a vchodem do jejich obchodu byla asi deset metrů široká prázdná plocha jemného žlutého měkkého bláta, jenom na hranici se sousedním obchodem s nudlemi rostl banyánový strom. Zasazený byl nedávno, jen před pár lety, a jeho vzdušné kořeny ještě nedosahovaly na zem. Na jejich straně stála ve stínu stromu lavička. Když svítilo slunce, ozařovalo oblaka prachu vznášející se nad žlutou půdou. Seděl na lavičce a bezmyšlenkovitě hleděl do prázdna.

Vyšla sestra a zavolala ho dovnitř. Oblékla si toho dne béžové sváteční kimono, které zvýrazňovalo oblé křivky jejího těla. Než vstoupil, všiml si dřevěného vývěsního štítu s nápisem „Prosperita, obchod s olejem“, v jehož levém horním rohu červi vyhlodali hlubokou temnou díru. Sestra mu japonsky řekla: „Čiči ga anata o mitai.“ (Otec tě chce vidět.) Překročil vysoký, mohutný práh domu a šel za ní. V hale visel nad sudem s olejem kalendář s datem: 25. 9. desátého roku éry Šówa.

„Co je dnes za secu (svátek)? Proč máš kimono?“ zeptal se směsí tchajwanské čínštiny a japonštiny.

Sestra se sklopenou hlavou vstoupila do dlouhé chodby a potichounku odpověděla: „Otósan ni ukagaimašita.“ (Navštívila jsem otce.) Nebyl si jistý, zda sestra mluví tak formálně, protože je smutná, nebo protože si jsou tak vzdálení.

V září desátého roku už to byl skoro rok, co otec zešílel. Šli se sestrou jeden za druhým, dřeváky klapaly po betonové podlaze a ten zvuk v něm vzbuzoval trochu strach. Od listopadu devátého roku éry už otce nikdo neviděl. Zavřel se sám v malém domku u zadního dvorku. Neudržel se a položil sestře otázku, která zazněla už tisíckrát: „Co se to s otósan (otcem) stalo?“ Aniž se zastavila, natočila k němutvář a tchajwansky řekla: „Říká, že ho celý rok pronásleduje smrt.“ Když si o mnoho let později na tuto chvíli vzpomněl, s překvapením si uvědomil, že sestra, které bylo právě dvacet, se tvářila poněkud zklamaně.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Li Jü /Oblak

A-jü bylo nedávno šestnáct let. Nebe bylo tehdy blankytné, slunce jasné a vál příjemný teplý vítr.

Otec dostal oznámení o jmenování profesorem na plný úvazek. Celá rodina byla nadšená, vzali si rikšu a jeli od ilegální stavby na ulici Sin-i po Rooseveltově ulici plné rozkvetlých ceib k bloku učitelských ubytoven na Wenčouské ulici.

Staré zašedlé dřevěné domky v japonském stylu měly tak nízké přesahy střech, že zakrývaly dřevěné bezpečnostní latě proti zlodějům. Nízké cesmíny rostly jedna vedle druhé velmi hustě, takže vytvářely ochrannou zeď. Nebyla tam žádná hlavní brána, jen uprostřed byly mezi cesmínami vztyčené sloupy z upěchovaného kamení a betonu a vytvářely cosi jako vchod.

Průchod byl široký sotva metr a z velké části byl pokrytý drsnou trávou, která lechtala A-jü na bosých nohách.

A-jü nesla koš plný nádobí. Když zvedla hlavu, viděla, jak se z rohu přesahu střechy natahují dlouhé trsy květů a jak střapaté listy konopných palem jemně hladí šedozelené střešní tašky.

Na střechy se snášel soumrak.

Otec položil vedle schodů brašnu, co nesl v podpaží, a štíhlými prsty jemně pohladil rám dveří. Prvotřídní kafrové dřevo, podotkl.

Poté, co otevřeli dřevěné dveře, se z temného vchodu vyvalil vlhký zápach plísně, dlaždice už byly prošlapané až na betonovou podlahu. A-jü postavila koš s nádobím vedle svých nohou a rozvázala si tkaničky na teniskách.

Zelený okraj tatami byl už na mnoha místech potrhaný, povrch matrace byl nasáklý vlhkostí a ta se jí vsákla do ponožek.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Čchiou Miao-t´in / Vězeň

Na první pohled je jasné, že jde o otevřenou klec bez dveří. Jistě bys dokázal vyjít tím obrovským otvorem ven, tak proč to neuděláš? Velikostí připomíná jednolůžkový pokoj. Z toho, jak je zařízená, je zřejmé, že máš rád jednoduchost. Kromě zrcadla sahajícího až po zem, které je zavěšené vedle otvoru v rohu „stěny“, a masivního řetězu v protějším rohu v kleci nic dalšího nechceš. Výborně, jednoduchost blížící se svobodě. Rozčílil ses. Bezpochyby bys zvládl roztáhnout mříže kolem sebe stejně snadno, jako bys odhazoval peřinu. Tvůj rozhněvaný výraz je velmi zvláštní – ústa máš roztažená do tvaru loďky, zuby pevně sevřené, nosní dírky dvakrát větší než obvykle, oči vyboulené, jako by se chtěly vytrhnout z důlků a vyskočit ven, prsty zapletené ve vlasech. Zničehonic otevřeš pusu a vyjde z ní ohlušující řev. Křičíš bez přestání hodnou chvíli, tvůj hlas zní nejprve drsně, pak přechází v jekot, až nakonec ochraptíš. Ve tvém nitru jako by vybuchla sopka a z tvých úst se bez ustání valila láva. Ještě nikdy ses neodvážil vzdálit se od svého milovaného řetězu, ale teď ses najednou rozeběhl a začal kroužit kolem klece. Očividně ses rozhodl konečně z té prokleté klece uniknout. Snažíš se a běžíš a běžíš...

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Wu Ming-yi / Muž s fasetovýma očima

Motýlí život je navíc tak krátký. Až na pár jasoňů z oblastí chladného podnebného pásu, kteří stráví rok jako larva, rok jako kukla a rok jako dospělý jedinec, většina motýlů žije jen pár měsíců. Když ale nad tím přemýšlím, i tihle motýli, kteří jsou považováni za dlouhověké, jen v důsledku nízkých teplot zpomalují své fyziologické funkce po dobu celého dětství a mládí (pomalu se krmí, pomalu se svlékají, pomalu jim cirkulují tělní tekutiny a beze spěchu si visí na zadní straně listů rostlin), a proto v podstatě nejsou doopravdy dlouhověcí, jen je jejich „motýlí život“ přehráván zpomaleně.

Chci se bavit o vzpomínkách.

Migrace severoamerických motýlů monarchů stěhovavých se liší od migrace stěhovavých ptáků tím, že se netýká jen jedné generace. Nejedná se ani o jasný případ stěhování do míst určených k rozmnožování. Během cesty, která je dlouhá několik tisíc kilometrů, přijdou na svět tři až čtyři generace motýlů monarchů, teprve pak od Erijského jezera přes Pittsburgh a Houston dorazí do jehličnatých lesů Mexika. Následující rok se vrací po stejné trase v opačném směru do své „domoviny“ v Severní Americe. Jenže ve skutečnosti je to pro novou generaci motýlů „cizina“, neznámé místo, kde nikdy předtím nebyli. Tento způsob migrace do dalekých krajů, z nichž se vracíte domů ve stylu generační štafety, mi připomněl Palestince a také nás, co patříme k přibližně stejné generaci. Otcové některých z nás již zemřeli, a tak se na svých cestách vydáváme navštívit i místa, kde oni kdysi vyrůstali. Nakoupíme hromadu věcí, o kterých jsme nikdy dřív neslyšeli, abychom je rozdali spolužákům. Tyto vzpomínky jsou jako konzervy, kterým již vypršela doba spotřeby.

Ale motýli nemají péči otců ani programy cestovních kanceláří.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Luo I´tün / Narozeni ve dvanácti znameních zvěrokruhu

Ten den jsem si u Man-mej jako vždy vybral Čchun-li a až do konce dohrál Street Fightera. Nevím proč, ale cítil jsem se prázdný a nekonečně osamělý. Seděl jsem u baru, a dokonce si objednal dva panáky tequily.

„Man-mej, co když jednoho dne, až bude Čchun-li dle mých instrukcí bojovat s nepřítelem, najednou ji něco osvítí a ona se dovtípí, že ten nepřítel, kterému měla čelit a který zabil jejího otce, nejsou ty mrtvoly, co jí level za levelem znovu a znovu leží u nohou: Ryu, Ken, indický jogín, americký voják, španělský hezoun, abnormální hybrid člověka a zvířete, Tchaj-sen a vietnamský důstojník. Čchun-li ví, že jakmile vhodím minci, vyberu si ji. A když to udělám, určitě se bude moci pomstít za smrt svého otce. Proč to ale tenhle ‚nepřítel, co jí zabil otce‘ může pořád opakovat? Když minule posledním kopem porazila vietnamského důstojníka, neodhodila snad kung-fu šaty a neuklidnila otcovu duši? Tak proč pak musí znovu a znovu začínat od začátku? Není to tak, že ve skutečnosti ‚nepřítele, co jí zabil otce‘ v zásadě nikdy neporazila a ten opravdový nepřítel stojí ničím neomezovaný nad vším tím masakrem a hraje si s jejím osudem? Co když podezřívavě zvedne hlavu a v jednu chvíli se podívá ven z obrazovky mně do očí?“

Man-mej poslouchala a zároveň s úsměvem dolévala pití ostatním hostům. Každý večer tam byl jeden či dva zákazníci s vážným pohledem, neflirtující, ale povídající jí věci, kterým sice nerozuměla, ale pokládala je za úžasné a osvěžující. Man-mej je koneckonců žena nasáklá samotou. Často myslím na to, jak každý večer sbírá ze stolů jednu prázdnou lahev za druhou od lidí, kteří jsou zpití do němoty; jak utírá tabuli vedle terče na šipky, na kterou se zapisují body; jak když myje záchody, objevuje různé, převážně sprosté nápisy na zdech: sexuální malůvky různých orgánů, ale taky něco jako „ať žije Republika Tchaj-wan!“, „mrdat Jü Šuej-čchinga do prdele!“ (není to jméno ředitele z mé střední školy?). A pak se tam aspoň tisíckrát různým písmem opakuje FUCK a mezi tím se náhle objeví pečlivě vyvedený nápis: Baudelaire je Beran, Kierkegaard je Býk, Faulkner je Blíženec, Bergmanův Rak (mezera) Goethe je Panna, Green jsou Váhy, Dostojevský je Štír, to je jasný, Beethoven je Střelec, Jukio Mišima je Kozoroh, Kenzaburó Óe Vodnář a Marquéz Ryby.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Ukázka: Chuang Čchung-kchaj / O čem mluvíme, když mluvíme o Raymondu Carverovi

Když se mnou Li Na chodila, bylo jí dvacet šest nebo dvacet sedm a to byl v Číně nejvyšší čas na vdávání. Spousta jejích spolužáků už měla za sebou svatbu, děti na světě a nějaké ty úspěchy v práci, ale takových, kteří by jako ona šli na doktorát, nebylo mnoho.

Často jsme se tehdy trápili tím, kdy se nám asi podaří dosáhnout těchto nejdůležitějších met v lidském životě a jak máme spojit ty naše životy rozdělené mezi dva břehy. Ta nejjednodušší možnost byla, abych buď já odjel do Číny, nebo ona na Tchaj-wan, jinak bychom totiž museli hledat nějaké třetí místo. Taková láska nemohla mít dlouhého trvání, oba jsme už byli příliš staří na to, abychom silou představivosti udržovali vztah na dálku. Chytil jsem za ruku tu ženu vedle sebe, které jsem říkal „moje paní“, měla ji od klimatizace v kavárně trochu studenou. A já si moc nemohl vzpomenout, jaké to bylo držet za ruku Li Nu. Proč jsme se tehdy tak rychle dali dohromady? Možná to mělo něco společného s tím, že jsme oba už dlouho vedli nudný, jednotvárný život. Nemůžu říct, že bych ji opravdu znal, jenom si jasně vzpomínám na ty naše společně strávené dny v Pekingu, kdy jsme se vracívali zpátky na kolej temnou ulicí, ledový vzduch zpomalil pohyb věcí okolo a všechny zvuky zněly jakoby zdálky, ale zřetelně. Ve školním kampusu nás občas minuli jeden dva lidé na kolech a já v té mrazivé tmě šel a šel a chtělo se mi čím dál tím víc čůrat. Rozsáhlý kampus v obrovském městě a můj plný močový měchýř, jenž bodavě narušuje mou schopnost detailně vnímat všechno ostatní, tající sníh, stromy, budovy, jezero i ženu, která jde vedle mě. Ale já si prostě myslím, že jsme tenkrát jeden druhého potřebovali a bylo to stejně opravdové jako potlačované močení.

O pár let později se ze mě stal přítel té ženy, co teď sedí vedle mě, a já si zrovna tak myslím, že i my dva jeden druhého potřebujeme.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)