Epicentrum - Zheng Egoyan

Román Epicentrum tchajwanského autora Egoyan Zhenga zůstává stále aktuální, neboť na pozadí fiktivní katastrofy sleduje palčivé otázky moderní společnosti a jejího směřování. Kam se řítí naše civilizace? Směřujeme k utopii nebo dystopii? Je to náhoda, co o našem životě a společnosti rozhoduje? Jsme schopni posoudit rizika, která moderní společnost přináší? Jak se vyrovnat s těmi, která jsou tak velká, že je nikdo nedokáže změřit a do všech detailů posoudit? Jak čelit banalitě zla, která opakovaně nabývá na síle a kterou pohání osobní zájmy a nadměrné sebevědomí? Cílem autora bylo napsat sociálněkritický román, který útočí na realitu. Nechce být jen uměleckým dílem, ale i účastníkem diskuze o současném světě. Zaměřuje se na člověka jako původce katastrofy i jako svědka a oběť. Noří se do jeho vědomí a podvědomí a na pozadí metafory příšer vychovaných civilizací sleduje schopnost páchat zlo, podat o něm svědectví i hledat únik ze současného stavu společnosti. Politická odpovědnost, hra na bohy a hrdiny, to vše autor předkládá ke kritické diskuzi, ke které zve nejenom tchajwanského, ale i českého čtenáře.

Epicentrum
Autor: Zheng, Egoyan
EAN:  9788088262121
ISBN:  978-80-88262-12-1
Překlad: Blahota, Martin
Ilustrace: Řízek, Tomáš
Popis: 1× kniha, brožovaná, 260 stran, česky
Rozměry: 12,5 × 19,7 cm
Rok vydání: 2020 

O autorovi

Egoyan Zheng

Narozen roku 1977. Vystudoval psychologii a lékařství a získal zároveň magisterský titul z čínské literatury. Patří mezi nejnadanější současné tchajwanské mladé autory. Jeho dílo zahrnuje romány, poezii, povídky. Získal mnoho tchajwanských literárních cen, ale i uznání v zahraničí. Kromě nominace na 2007 Man Asian Literary Prize byl též nominován na prestižní Frank O’Connor Short Story Award (2008). Jeho předchozí román Požírač snů (2010) se stal bestsellerem nejen na Tchaj-wanu, ale i mezi dalšími čínskými komunitami po celém světě.  

Ukázka: Egoyan Zheng / Epicentrum

7 Po bodu zlomu

„Mám podezření, že mě někdo sleduje.“

29. dubna 2017. 17:17. Tchaj-nan, jižní Tchaj-wan. 558. den po jaderné havárii v severním Tchaj-wanu. 154 dnů do prezidentských voleb v roce 2017.

Byl víkend a před rozměrnou výlohou kavárny se lidé procházeli sem a tam. Proplétali se tržištěm s rukodělnými výrobky, které mělo roztomilý název Šou-šou š’-ťi (Rukuv ruce). Soumrak se pomalu rozplýval, vytrácející se světlo pohlcovala rozpínající se noc. Prodejci postupně rozsvěcovali lampy. Světelných kotoučů přibývalo jako barevných kapek rosy v krajině snů.

„Cože? Co to říkáš?“ vypoulila Lucy oči.

„Říkám, že mám podezření, že mě někdo sleduje,“ ztišila doktorka Li Li-čching hlas. Za jejími zády vrhaly pouliční lampy na bílou zeď kavárny stíny lidí a stromů. Jako stínové divadlo, jako rej duší.

Dvě číšnice v černých zástěrách pobíhaly po stísněném prostoru. Kavárna byla osvětlená jen slabě, obličeje lidí jako by se nořily do hustých stínů olejových barev.

„Sleduje? A proč?“

„Lucy,“ tvářila se Li Li-čching vážně. „Povím ti proč, ale nikomu to neříkej. Až přijdeš domů, zapiš si to. Do počítače nebo na papír, to je jedno. Chápeš? Pak to můžeš říct svému příteli, ale nikomu dalšímu o tom nevyprávějte. Budete o tom vědět jenom vy dva.“

Lucy zkoprněle přikývla. Jako by oněměla, jen kývala hlavou.