Blízko ke Siou-ku-luan

V noci jsem ležel na tatami překryté moskytiérou a poslouchal, jak se s hukotem sem a tam valí moře, jemně, a přesto jakoby divoce proudilo mou hrudí, laskavě, a přitom s neutuchající silou, bez chviličky oddechu se bez ustání s hukotem převalovalo. Poslouchal jsem jeho hlas, jak znovu a znovu přichází ve velkých soustředných kruzích – jak jsem ležel opřený o polštář, byl jsem středem oněch nespočítatelných kruhů, má duše se přelévala ven a valila se do nekonečného prostoru, natahovala se ven až do téměř nepředstavitelného abstraktního světa, a jako by se stále jemňoučce pohupovala a mihotala, aby poté tvrdě usnula – a dřímala uprostřed něhy oceánu.

Oceán. Ve skutečnosti hladinu oceánu již pohltila krvavá válka. V létě roku 1944, tři a půl roku od japonského útoku na Pearl Harbor, se americká armáda zrovna krok za krokem tlačila z jižního Pacifiku vpřed, až nakonec v polovině června dobyla Saipan. Odtud se pak zaměřila na Filipíny, což bylo v souladu s její ofenzívou na Novou Guineu. Koncem roku si už ze Saipanu vytvořila základnu, ze které vysílala bombardéry B-29 k útokům na samotné Japonsko. Začátkem roku 1945 se generál MacArthur vrátil do Manily a vzápětí obsadil Iwodžimu.

Dřímal jsem uprostřed něžné melodie oceánu, tak poklidně, jako by žádné starosti neexistovaly. Ve skutečnosti bylo už tehdy bezpočet Japonců žijících na Tchaj-wanu povoláno do „svaté války“, s majestátní, přesto po japonském vkusu tesknou vojenskou písní opouštěli území, které ovládali, a už nikdy se nevrátili. Před bitvou o Luzon a po ní bylo mnoho Tchajwanců posláno k armádě do jižního Pacifiku jako nuceně nasazené pracovní síly. Tito Tchajwanci opravdu netušili, proč mají být vtahováni do této brutální a ostudné války a ke všemu absurdně umírat kdesi za mořem v tropech, bez heroických sloganů, kterým by mohli věřit, umírali bez důstojného či hamižného cíle na plážích, v džungli, skonali v plamenech, při výbuších a na válečných lodích potápějících se v kruzích. Jejich konec nebyl žádnou oslavou japonského mučednictví, jak do nich hlasitě vtloukal jejich japonský velitel, ani oslavou čínského mučednictví, jak se psávalo v knihách jejich předků a slibovalo, že se díky odvážné oběti v době války duše mrtvého stane božskou a věčným hrdinou ve světě duchů. Nic z toho nemělo s nasazenými Tchajwanci, kteří se vpotáceli na bitevní pole Jižního Pacifiku, nic společného. Jejich smrt byla dalším druhem jim vnuceného ponížení a v žádném případě nebyla povýšena na jakoukoliv radost ze znovuzrození. Mnoho lidí v zámoří zmizelo. Dřímal jsem uprostřed něžné melodie oceánu a nevěděl jsem, že tohle všechno se za těmi vodami zuřivě odehrává, zběsile děje. S dětskou naivitou jsem si spřádal vlastní sny, chybělo mi dostatečné povědomí, abych se tím v obavách zaobíral. Jak snový svět, tak i ten, do kterého jsem se probouzel, byly krásné. Mohl jsem roztáhnout křídla a letět vysoko přes zavodněná pole i velehory.