Motýlí život je navíc tak krátký. Až na pár jasoňů z oblastí chladného podnebného pásu, kteří stráví rok jako larva, rok jako kukla a rok jako dospělý jedinec, většina motýlů žije jen pár měsíců. Když ale nad tím přemýšlím, i tihle motýli, kteří jsou považováni za dlouhověké, jen v důsledku nízkých teplot zpomalují své fyziologické funkce po dobu celého dětství a mládí (pomalu se krmí, pomalu se svlékají, pomalu jim cirkulují tělní tekutiny a beze spěchu si visí na zadní straně listů rostlin), a proto v podstatě nejsou doopravdy dlouhověcí, jen je jejich „motýlí život“ přehráván zpomaleně.

Chci se bavit o vzpomínkách.

Migrace severoamerických motýlů monarchů stěhovavých se liší od migrace stěhovavých ptáků tím, že se netýká jen jedné generace. Nejedná se ani o jasný případ stěhování do míst určených k rozmnožování. Během cesty, která je dlouhá několik tisíc kilometrů, přijdou na svět tři až čtyři generace motýlů monarchů, teprve pak od Erijského jezera přes Pittsburgh a Houston dorazí do jehličnatých lesů Mexika. Následující rok se vrací po stejné trase v opačném směru do své „domoviny“ v Severní Americe. Jenže ve skutečnosti je to pro novou generaci motýlů „cizina“, neznámé místo, kde nikdy předtím nebyli. Tento způsob migrace do dalekých krajů, z nichž se vracíte domů ve stylu generační štafety, mi připomněl Palestince a také nás, co patříme k přibližně stejné generaci. Otcové některých z nás již zemřeli, a tak se na svých cestách vydáváme navštívit i místa, kde oni kdysi vyrůstali. Nakoupíme hromadu věcí, o kterých jsme nikdy dřív neslyšeli, abychom je rozdali spolužákům. Tyto vzpomínky jsou jako konzervy, kterým již vypršela doba spotřeby.

Ale motýli nemají péči otců ani programy cestovních kanceláří.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)