2. Ulička Li-tchou-tien

Při chůzi pod žhavým letním sluncem odkapávají na ulici kapky potu, jež vydávají zřetelný zvuk podobný pravidelnému tikotu hodin, jelikož široko daleko není ani stopy po člověku, nebe je vysoko, ptáci poletují kdesi v dálavách a nakonec se jako tečky ztrácejí v oblacích. Soustředím se na chůzi, ulice je vydlážděna deskami z černého vápence, ta, ta, ta, ta – zvuk je čím dál ostřejší, ale není to filmový zvuk zvláštních efektů, nese s sebou vůni trávy a hlíny, valí se z boční uličky, nakonec se spojí v cink, cink, cink čepelí seker a nožů. Nemusím se ani ohlížet, abych věděl, že míhání čepelí pro záři slunce nespatřím, probouzím se v labyrintu světla, kdo to prohlásil, že sen je únikem ze života?

Ověřím si, že jsem v uličce Li-tchou-tien, kde stále stojí staleté tradiční obchůdky, domy vystavěné v barokním stylu byly svědkem úpadku dávné elegance. V druhém roce vlády císaře Čchien-lunga v roce 1737 bylo do análů prefektury Tchaj-wan zaznamenáno: „Ulička Li-tchou-tien se nachází třicet mil severovýchodně od hlavního města okresu…“ V té době tu byla jen ulička, možná jen hrbolatá cesta vinoucí se mezi kopci, a každý rok, když se na jaře blížil svátek dračích člunů, dusali místní rolníci v dřevácích sem a tam a ohlušující rámus probouzel mytického pásovce ze spánku. Zvuk oslav silou chodidel vyzýval zemi a připomínal následujícím generacím, aby usilovně pracovaly.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)