Ženská literatura

Tchajwanské autorky jsou zastoupeny napříč všemi literárními proudy: od vzpomínkové, anti-komunistické, přes modernistickou, nativistickou, postmoderní, domorodou i otevřeně feministickou literaturu. Reflektují proměnu společnosti, její etnicky a kulturně hybridní charakter, rostoucí urbanizaci, materialismus, ale i přetrvávající nostalgii a ambivalentnost vztahů mezi venkovem a městem, rodným krajem a novým místem k životu, tradiční kulturou a moderní společností.

Mezi nejznámější autorky beze sporu patří Lin Chaj-jin, Ou-jang C´, Čchen Žuo-xi, Ču Tchien-wen, Ču Tchien-sin, Li Ang, Pching Lu, Sanmao, Čchiou Miao-ťin, Su Wej-čen či Li Jü.

Svými díly zásadním způsobem přispívají k otevřenosti tchajwanské společnosti vůči genderovým otázkám včetně redefinice vlastního těla, tématu sexuality a tělesné lásky. Spisovatelky jako Lü Siou-lien již od sedmdesátých let otevřeně zpochybňovaly tradiční ženské role a vystupovaly proti patriarchálním strukturám tchajwanské společnosti. Roku 1983 pak vyšly dva romány, které z genderové tematiky učinily nedílnou součást tchajwanské literatury: Vražda manžela od Li Ang a Cesta bez návratu od Liao Chuej-jing.

Vražda manžela je považována za vůbec první feministické dílo tchajwanské literatury. Vypráví příběh ženy, která je svým manželem a tradiční společností týrána natolik, až manžela zavraždí. Cesta bez návratu zase vypráví o mladé dívce, která se slepě zamiluje do svého ženatého nadřízeného, a i když si uvědomuje, že ji její milenec zneužívá, neváhá pro něj obětovat své mládí a šanci na plnohodnotný vztah. Jde o první dílo tchajwanské literatury, které je psáno z pohledu ženy, jež „narušila“ manželské soužití, a poukazuje tak na faleš a nejistotu manželské instituce.

Vedle historické vzpomínkové prózy se v polovině devadesátých let v rámci ženské literární produkce výrazně prosazuje i téma lesbické lásky, kterým se zabývají autorky jako Čchiou Miao-ťin, Čchen Süe, Chung Ling či Tu Siu-lan

Zápisky krokodýla Čchiou Miao-ťin nakladatelství YinKeWenXue / vydání r. 2006

Zápisky krokodýla Čchiou Miao-ťin nakladatelství YinKeWenXue / vydání r. 2006

Vražda manžela Li Ang  Linking Publishing / vydání r. 1989

Vražda manžela Li Ang  Linking Publishing / vydání r. 1989

Karneval konce století Ču Tchien-wen nakladatelství YinKeWenXu e/ vydání r. 1992

Karneval konce století Ču Tchien-wen nakladatelství YinKeWenXu e/ vydání r. 1992

Ukázka: Pching Lu / Láska a revoluce

Ráda bych blíže popsala poslední cestu doktora Sunjatsena, která je tak nesmírně fascinující. Každá cesta má svůj počátek a v tomto případě bude nejlepší, začneme-li naše vyprávění od fotografie pořízené na palubě Hokurei Maru. Snímek pochází z třicátého listopadu roku 1924. Jeden z členů doprovodné skupiny pohlédl na svoje kapesní hodinky – do desáté hodiny zbývaly tři minuty – a těsně předtím, než Hokurei Maru vyplula z japonského přístavu Kobe, zmáčkl spoušť a vznikla tahle památeční fotografie.

Doktor Sunjatsen vypadá na snímku vážně až posmutněle, na sobě má vatovaný čínský kabátek a přes něj krátký svrchník. V jedné ruce drží šedivý plstěný klobouk a druhou lehce svírá hůl. Když o dva týdny dříve, sedmnáctého ledna, přicestoval do šanghajského přístavu, novinář z místního deníku Wen-chuej-pao o něm napsal: „Na doktoru Sunjatsenovi se stále více projevuje jeho vysoký věk. Ani trochu se nepodobá onomu muži, se kterým jsem se setkal roku 1921. Jeho vlasy od té doby ještě více zešedivěly a postrádá svou tehdejší jiskru.“

Čtyři dny poté, co byla pořízena tato fotografie, dorazil doktor Sunjatsen do cíle své cesty – Tiencinu. Místní noviny ho popsaly jako „bělovlasého muže... snědé pleti... úplně jiného, než jaký kdysi býval“. Ve skutečnosti novináři opakovaně komentovali jeho zasmušilý vzhled již od té doby, co opustil Japonsko. Někteří se mu dokonce posmívali, že tím důvodem, proč se jeho zdraví tolik zhoršilo, je jeho mladá žena.

Zadíváte-li se podrobně na fotografii z přístavu Kobe, na první pohled si všimnete jeho stáří, které je v kontrastu s mládím jeho manželky obzvláště patrné. Sung Čching-ling stojící po Sunjatsenově boku mírně naklání hlavu na stranu. Na sobě má kabát z vačice, na hlavě kožešinový klobouk a na nohou úzké špičaté kožené boty na vysokém podpatku. Vnímavému pozorovateli neunikne ani její mírně podmračené obočí, jež dodává její tváři melancholického výrazu. Připomíná mladou nevěstu, tak trochu rozechvělou vzrušením(ukázka s laskavým svolením autorky překladu Jany Šimonové. Vydalo IFP publishing)

Homosexualita a queer estetika v literatuře

Témata homosexuality a estetika queer se v tchajwanské literatuře prosadily díky výrazným osobnostem tchajwanského modernismu a postmodernismu, jako jsou spisovatelé Paj Sien-jung, Ťi Ta-wej, Ču Tchien-wen, Čchiou Miao-ťin, Čchen Süe a Chung Ling.

Spisovatelé Ťi Ta-wej a Chung Ling zase zdůrazňují roli queer estetiky. V jejich dílech se literární postavy líčí a maskují, pohrávají si s upíry i klony.

Nejvýraznějším průkopníkem této literatury se stal představitel druhé generace poválečných autorů spisovatel Paj Sien-jung. Homosexuální tematika se objevila již v jeho raných povídkách ze šedesátých let. Nejotevřeněji ji však zpracoval v románu Hříšníci, který nejprve od roku 1977 vycházel časopisecky a posléze byl v roce 1983 vydán knižně. Pojednává o tchajwanské komunitě gayů, která se, vyloučena z běžného společenského života, scházela v noci ve slavném tchajpejském Novém parku. Paj Sien-jung v něm klade důraz na symboliku, smyslové vnímání, zachycení tepu velkoměsta i generační rozdíly. Román vyvolal na Tchaj-wanu vlnu pohoršení, ale i přes nevoli konzervativních kruhů, a zejména poté, co se dočkal televizního seriálového zpracování, ve svém důsledku zpřístupnil homosexuální tematiku širší veřejnosti a vytvořil prostor pro další autory, takže gay literatura se v příštích deseti letech po jeho vydání stala jedním z nejproduktivnějších žánrů tchajwanské literatury.

Téma homosexuality nalezneme i v nesmírně populárních románech spisovatelky první poválečné generace Kuo Liang-chuej, zvláště v jejím románu Třetí pohlaví z roku 1978. Roku 1990 pak vzbudil obrovskou vlnu kontroverze román Zmlklý drozd od spisovatelky Ling Jen. Tato kniha, jejíž děj se odehrává na jihu Tchajwanu, vypráví o osudech členů souboru tradiční tchajwanské opery a autorka v něm popisuje mimo jiné též milostné a sexuální vztahy mezi ženami. Kniha je významná tím, že jde o první román s homosexuální tematikou, který získal prestižní literární ocenění, konkrétně cenu tchajwanského deníku Independence Evening Post, s níž byla spojena i finanční odměna čítající jeden milion tchajwanských dolarů. V roce 1994 vyšel neméně slavný román Zápisky opuštěného muže od spisovatelky Ču Tchien-wen, jehož hlavním hrdinou a vypravěčem je gay. Tento román získal v témže roce prestižní cenu deníku China Times. Ikonickými díly lesbické literatury se pak staly romány spisovatelky Čchiou Miao-ťin: Zápisky krokodýla z roku 1994 a Dopisy z Montmartru, doslova Dopisy na rozloučenou z Montmartru, vydané rok po autorčině tragické smrti.

Zápisky opuštěného muže Ču T'chien-wen nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2011

Zápisky opuštěného muže Ču T'chien-wen nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2011

Ukázka: Paj Sien-jung /Hříšníci

V našem království nejsou dny, jen noci. Jakmile vyjde slunce, naše království se zase ukryje, protože tohle je ilegální národ. Nemáme žádnou vládu ani ústavu, nikdo nás neuznává ani nerespektuje, naši občané jsou jen o něco víc než chátra… Uši máme nastražené jako stádo vyděšených antilop v lese zamořeném dravci. Jsme neustále na stráži před sebemenší známkou nebezpečí. Každý závan větru, rozvlnění trávy, každý jednotlivý zvuk v sobě nese varování. Nasloucháme, zda se k nám nedonese klapot okovaných holínek policistů pochodujících za bariérou zeleně, která nás odděluje. A jakmile uslyšíme, že vtrhli na naše území, rozprchneme se a utečeme jako na povel.

V tomto našem království neexistují žádné rozdíly v sociálním postavení, proslulosti, věku nebo síle. Společně sdílíme těla naplněná bolavou, nepotlačitelnou touhou a srdce naplněná šílenou osamělostí. V hloubi noci se tato zmučená srdce vyrvou z klecí, ozbrojená tesáky a zataženými drápy se pouští do zběsilého lovu za kořistí.

V tlumeném světle narudlého měsíce nad námi vypadáme jako smečka náměsíčníků. Zběsile šlapeme po stínech ostatních, když obcházíme lotosový rybník, nikdy se nezastavujeme, točíme se dokola a dokola v šíleném pronásledování té noční můry lásky a chtíče.

Enviromentální literatura

 

Mezi nejvýznamnější představitele tchajwanské environmentální literatury patří spisovatelé Liou Kche-siang, Wu Ming-i, Liao Chung-ťi, Wang Ťia-siang či Sü Žen-siou. Jako literární proud se tato literatura prosadila na Tchaj-wanu koncem 20. století v souvislosti s celospo-

lečenskou proměnou a v reakci na degradaci životního prostředí v důsledku industrializace, kapitalismu, globalizace a rychlého rozpínání města.

 

Tchajwanští autoři ve svých dílech s rostoucími obavami sledují, jak se člověk odcizuje přírodě a jak degradace divoké přírody a životního prostředí současně ohrožuje i tradiční způsoby obživy a rozmanitost kultury. Ztrátu živočišných a rostlinných druhů proto neodmyslitelně vnímají i jako kulturní ochuzení a spojují ji se ztrátou podstatné části lidské imaginace. Nově se proto snaží nahlédnout a definovat postavení člověka ve světě a odhalit neviditelné vazby mezi organismy a jejich prostředím.

S ohledem na svou koloniální minulost tchajwanští autoři ve svých dílech reflektují i téma ekologického kolonialismu a problém zavlékání cizích druhů a proměnu kulturní krajiny pod vlivem politických elit a cizí estetiky. Zabývají se přitom i historickým exkurzem, domorodým způsobem života a objevy evropských a japonských přírodovědců a etnografů.

 

Autoři si jednak hledají osobní cestu k přírodě pomocí vlastního terénního pozorování a obhajují prostý způsob života, jednak reagují na nové přírodovědné poznatky a s jejich využitím vykreslují svět viděný očima jiných organismů. Snaha experimentovat s literárními prostředky, rozvinout představivost a zároveň zachovat autentičnost prožitku je vede ke zpracovávání environmentálních témat napříč literárními žánry, od naučného eseje přes poezii, romány, reportáže a zápisky z pozorování, geografické, kulturní a historické cestopisy až po příběhy o zvířatech a ptácích.

Očima malé poletuchy Liou Kche-siang Mi:lu Publishing /vydání r. 2014

Muž s fasetovýma očima Wu Ming-i Mi:lu Publishing  /vydání r. 2016

Rybáři Liao Chung-ťi Mi:lu Publishing /vydání r. 2017

Rybáři Liao Chung-ťi Mi:lu Publishing /vydání r. 2017

Muž s fasetovýma očima Wu Ming-i nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2017

Muž s fasetovýma očima Wu Ming-i nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2017

Ukázka: Liao Chung-t´i / Rybáři

Jednoho podmračeného podvečera onoho léta, kdy jsem začal vyrážet na moře, se s nocí právě schylovalo k bouři, a tak kapitán popohnal lodní motor do překotného rytmu zpáteční cesty. Tehdy se v ústí řeky Li-wu do naší návnady tažené za zádí zakousla veliká ryba. Tlusté, osmdesátilibrové lano s gumou k tlumení nárazů se okamžitě našponovalo jako pravítko. Čas jako by zamrznul a dala se čekat ohlušující rána při jeho přetržení. Málem jsem ječel, jak horlivě jsem upozorňoval Vlnotaje kormidlujícího loď z kabiny. Kapitán zpomalil, pak se ohlédl, zaznamenal obrovitou rybu zmítající se vysoko ve vzduchu za lodí a naznačil mi, abych ji já sám vytáhl nahoru. Jako by ani v nejmenším neměl v úmyslu přijít mi na pomoc.

Vytahoval jsem ji celou věčnost. Ryba mě svou udivující silou trýznila, až mi po celých dlaních naskákaly puchýře. Horko těžko jsem ji nakonec přitáhl k zádi. Zdálo se, že se s tím smířila a že se už konečně uklidnila. Přestala sebou házet. V té chvíli jsem si ve vodě toho obřího zlaka prohlédl, zřetelně jsem viděl, jak mu visíšikmo z koutku tlamy růžová návnada, ale i v tomto posledním okamžiku, kdy už byl přitahován k bordu, stále k mému překvapení plaval tím svým absolutně nevzrušeným způsobem. Plný sebevědomí pomalu připlul k levoboku a upřeně mě pozoroval obrovitým levým okem. V tom pohledu nebyl znát žádný strach, jen naprostý nezájem. Pak zlak nenuceně zamířil na pravou stranu a pyšně po mně střelil pohledem pravého oka. Když mě v zorničkách začaly mást zářivě modré tečky jeho hvězdnatého hřbetu, probleskla mou myslí prudce se vtírající, zřetelná myšlenka: „Tak o tuto rybu přijdeš!“

Literatura domorodých národů

 

Domorodé kmeny melanésko-polynéského původu a jejich tradice tvoří významnou část kulturního dědictví Tchaj-wanu. S politickým uvolněním, které přišlo se zrušením stanného práva v roce 1987, nově po období přísného počínšťování v rámci asimilační politiky čínské národní strany (Kuomintangu) hledají svůj hlas a vlastní pohled v rámci literatury. V počáteční fázi znovu přiznané domorodé identity se v osmdesátých letech domorodí autoři věnovali hlavně obhajobě svých práv, vyjadřovali smutek nad současnou degradací vlastní kultury v důsledku čínské asimilační politiky a protestovali proti ponižování svých tradičních hodnot.

 

V rámci svých děl autoři vyzdvihují téma tradiční lovecké kultury a s ním spojených hodnot. V 80. letech hlavní roli průkopníka sehrála povídka Poslední lovec od spisovatele a lékaře Topase Tamapima (1960) z kmene Bunun, která dokázala jasně pojmenovat a zachytit vnitřní zápas hlavního hrdiny zmítajícího se mezi požadavky většinové chanské společnosti a vlastní domorodé kultury.

 

Mezi nejvýznamnější představitele literatury domorodých kmenů na Tchaj-wanu patří Walis Nokan, Syaman Rapongan, Badai, Topas Tamapima, Neqou Soqluman či Rimuy Aki. Autoři znovu oživují tradice, mýty a domorodou moudrost ohlíží se za vlastní domorodou historií a věnují se současným problémům života v moderním etnicky smíšeném světě.

Anloumianova smrt Syaman Rapongan nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2015

Anloumianova smrt Syaman Rapongan nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2015

Očima cizinců Walis Nokan nakladatelství MorningStar /vydání r. 2012

Očima cizinců Walis Nokan nakladatelství MorningStar /vydání r. 2012

Ukázka: Salizan Takisvilainan / Horští nosiči 

Vyprávění začíná u nošení

Předkové našeho etnika Bunun používali k přepravě věcí lidskou sílu, proto si k nošení vyrobili spoustu různých pomůcek. Příkladem může být třeba patakan, konstrukce ze dřeva určená k nošení věcí na zádech. Při pohledu ze strany měla tvar L podobně jako pozdější hliníkové konstrukce krosen, se kterými přišly prodejny vybavení pro vysokohorskou turistiku. Pak tu byly nůše určené k nošení na zádech zvané palangan a jejich utěsněná varianta palangan qaibi, síťované pytle davaz a tašky sivazu, ty byly také síťované, ale používaly je ženy. To byly nejdůležitější pomůcky, které lidé etnika Bunun používali k nošení věcí. Při jejich pletení se používala keprová vazba nebo šestiúhelníková vazba.

U žádné pomůcky na nošení nemohly chybět dva důležité doplňky – ramenní popruhy vakil a popruh na hlavu zvaný tinaqis. Použití těchto dvou doplňků upletených z ratanu pak určovalo dva různé způsoby nošení věcí, tedy nošení na ramenou nebo na hlavě. Při nošení na ramenou byly věci naloženy do předmětu na nošení a ten pak na dvou popruzích visel na ramenou a opíral se o záda. K nošení na hlavě se používal popruh zavěšený na čelo, náklad v košíku tedy spočíval svou váhou především na hlavě.

Ramenní popruhy jsme tedy používali k nošení věcí, a to především tehdy, když náklad nebyl moc těžký. Nošení na obou ramenou se označuje jako vakilun. Když jsme potřebovali přenášet těžké věci, používali jsme pás, co se zavěšoval na hlavu. Pro nošení na hlavě za pomoci popruhu máme výraz patingbunguan.

Na ramenní popruhy se zavěšoval náklad, když se nesl spíše na krátkou vzdálenost, nosily se takhle třeba věci z domova na pole. Na hlavě se nosily těžší věci na delší vzdálenosti, třeba ulovená zvěřina při návratu z lovu. Náklad nesený na hlavě bylo možné nést poměrně dlouhou dobu. S vyprávěním proto začneme u nošení na hlavě. Budeme se totiž bavit o práci ve vysokých horách, tam se vždycky jedná o nošení těžkých nákladů, a navíc je s nimi potřeba zdolávat kopce.

Titul vyjde na podzim 2021

Vzpomínková a historická literatura

Historická próza patří dlouhodobě na Tchaj-wanu mezi nejoblíbenější žánry. V poválečném období dávala prostor vyhnout se otevřeně politickým tématům. S politickým uvolněním po roce 1987 pak naopak umožnila zachytit vzpomínky a vyrovnat se s událostmi předchozích období. V novém století pak díky podpoře Národní kulturní a umělecké nadace, která v roce 2003 zahájila projekt zaměřený na tvorbu a vydávání románů, tento žánr zažil další rozkvět. Romány se svým rozsahem právě hodí ke zpracování témat historické povahy a komplikovanějších dějových linií.

Spojení osobní linie prožitku s velkými dějinami a ohlédnutí se za událostmi 20. století nabízí například kniha Vzpomínky na horu Čchi-laj z pera spisovatele Jang Mu (1940–2020). Ta zahrnuje tři sbírky publikované v 80. a 90. letech. Jang Mu pohledem dítěte a dospívajícího mladíka sleduje proměnu tchajwanské společnosti mezi koncem války a japonské nadvlády a příchodem kuomintangské armády a začátkem působení nových učitelů a novinářů. Zachycuje období svých studentských let a prvních literárních pokusů. Dotýká se tématu manipulovatelnosti jazyka, neschopnosti popsat či definovat realitu či nutnosti vyhýbat se zakázaným tématům a autorům.

Historické romány nového tisíciletí jsou charakteristické svou mnohovrstevnatostí a rozmanitostí. Jsou poskládány z paralelních pohledů a je v nich možné spatřit různé směřování a zvraty. Odráží historické vzpomínky různých etnik. Velký důraz je přitom kladen na zkoumání dějin japonského koloniálního období. Využívá vzájemného propojování lidového náboženství, zvyků, pověstí, osudů žen a oficiálních diskurzů. Autoři malajsko-čínského původu Li Jung-pching, Čang Kuej-sing či Chuang Ťin-šu například vypráví legendy deštných pralesů, o vzestupu a pádu malajského komunismu a životě malajských Číňanů. Luo I-ťünův román Hotel říše Západní Sia je na základě zániku stejnojmenné dynastie a útěku její poslední větve metaforou exilu celé jedné generace. Román spisovatelky Š´ Šu-čching Cesta do Luo-ťinu zase na příkladu herecké skupiny popisuje vzestupy a pády přistěhovalecké komunity v Lu-kangu. Wu Ming-iho román Zápisky o ukradeném kole zase prostřednictvím historie cyklistických kol, řemeslné výroby obrazů z motýlů a dějin zoologické zahrady skládá historii bojů v Tichomoří v období druhé světové války, této „doby, kterou není ani možné pořádně oplakat“.

Vzpomínky na horu Čchi-laj Jang Mu Mi:lu Publishing /vydání r. 2019

Vzpomínky na horu Čchi-laj Jang Mu Mi:lu Publishing /vydání r. 2019

Ukázka: Yang Mu / Vzpomínky na horu Čchi-laj

Blízko ke Siou-ku-luan

V noci jsem ležel na tatami překryté moskytiérou a poslouchal, jak se s hukotem sem a tam valí moře, jemně, a přesto jakoby divoce proudilo mou hrudí, laskavě, a přitom s neutuchající silou, bez chviličky oddechu se bez ustání s hukotem převalovalo. Poslouchal jsem jeho hlas, jak znovu a znovu přichází ve velkých soustředných kruzích – jak jsem ležel opřený o polštář, byl jsem středem oněch nespočítatelných kruhů, má duše se přelévala ven a valila se do nekonečného prostoru, natahovala se ven až do téměř nepředstavitelného abstraktního světa, a jako by se stále jemňoučce pohupovala a mihotala, aby poté tvrdě usnula – a dřímala uprostřed něhy oceánu.

Oceán. Ve skutečnosti hladinu oceánu již pohltila krvavá válka. V létě roku 1944, tři a půl roku od japonského útoku na Pearl Harbor, se americká armáda zrovna krok za krokem tlačila z jižního Pacifiku vpřed, až nakonec v polovině června dobyla Saipan. Odtud se pak zaměřila na Filipíny, což bylo v souladu s její ofenzívou na Novou Guineu. Koncem roku si už ze Saipanu vytvořila základnu, ze které vysílala bombardéry B-29 k útokům na samotné Japonsko. Začátkem roku 1945 se generál MacArthur vrátil do Manily a vzápětí obsadil Iwodžimu.

Dřímal jsem uprostřed něžné melodie oceánu, tak poklidně, jako by žádné starosti neexistovaly. Ve skutečnosti bylo už tehdy bezpočet Japonců žijících na Tchaj-wanu povoláno do „svaté války“, s majestátní, přesto po japonském vkusu tesknou vojenskou písní opouštěli území, které ovládali, a už nikdy se nevrátili. Před bitvou o Luzon a po ní bylo mnoho Tchajwanců posláno k armádě do jižního Pacifiku jako nuceně nasazené pracovní síly. Tito Tchajwanci opravdu netušili, proč mají být vtahováni do této brutální a ostudné války a ke všemu absurdně umírat kdesi za mořem v tropech, bez heroických sloganů, kterým by mohli věřit, umírali bez důstojného či hamižného cíle na plážích, v džungli, skonali v plamenech, při výbuších a na válečných lodích potápějících se v kruzích. Jejich konec nebyl žádnou oslavou japonského mučednictví, jak do nich hlasitě vtloukal jejich japonský velitel, ani oslavou čínského mučednictví, jak se psávalo v knihách jejich předků a slibovalo, že se díky odvážné oběti v době války duše mrtvého stane božskou a věčným hrdinou ve světě duchů. Nic z toho nemělo s nasazenými Tchajwanci, kteří se vpotáceli na bitevní pole Jižního Pacifiku, nic společného. Jejich smrt byla dalším druhem jim vnuceného ponížení a v žádném případě nebyla povýšena na jakoukoliv radost ze znovuzrození. Mnoho lidí v zámoří zmizelo. Dřímal jsem uprostřed něžné melodie oceánu a nevěděl jsem, že tohle všechno se za těmi vodami zuřivě odehrává, zběsile děje. S dětskou naivitou jsem si spřádal vlastní sny, chybělo mi dostatečné povědomí, abych se tím v obavách zaobíral. Jak snový svět, tak i ten, do kterého jsem se probouzel, byly krásné. Mohl jsem roztáhnout křídla a letět vysoko přes zavodněná pole i velehory.

Tchajwanská literatura

Koncept tchajwanské literatury v současném odborném diskurzu zahrnuje literaturu, která vznikla na území Tchaj-wanu nebo s ním úzce souvisí. Do této kategorie proto spadá jak tradiční čínská poezie psaná literáty působícími na Tchaj-wanu v 18. a především v 19. století, tak i moderní literatura psaná čínsky, jejíž zrod můžeme datovat do dvacátých let 20. století. Patří sem však i literatura psaná japonsky, ať už Tchajwanci nebo Japonci usídlenými na ostrově v období, kdy ostrov patřil japonskému císařství (1895–1945). Moderní tchajwanská literatura, podobně jako moderní čínská literatura po Májovém hnutí (1919), se vyhrazovala vůči tradiční literatuře a společnosti, které vnímala jako zkostnatělé, a vyjadřovala touhu po modernizaci. V první polovině 20. století byla významně ovlivněna japonskou koloniální přítomností a japonskou snahou o asimilaci tchajwanského obyvatelstva. Otevřela však již i téma polemik o „hnutí tchajwanského jazyka“ a o „tchajwanské literatuře rodné půdy“.

Tchajwanskou poválečnou literaturu je možné dělit přibližně po dekádách na „protikomunistickou literaturu“ let padesátých, „modernismus“ let šedesátých, „literaturu rodné půdy“ let sedmdesátých, „postmoderní a postkoloniální literaturu“, jež se poprvé objevila na počátku osmdesátých let a postupně ji doplňovaly další literární proudy jako environmentální, homosexuální, domorodá, feministická literatura, nová literatura rodné půdy a další. V tchajwanské literatuře se čím dál tím více prosazuje polyfonie, která reflektuje etnickou a kulturní heterogenitu. Nová vyprávění se pouští do zkoumání mnohovrstevnaté historie, z místních zvyků a víry vykresluje magicko-poetický svět nebo hledí na obraz reálného světa skrz svět virtuální.

Chuť jablek Brody /vydání r. 2006

Chuť jablek Brody /vydání r. 2006

Tchajpejčané Paj Sien-jung IFP Publishing /vydání r. 2014

Tchajpejčané Paj Sien-jung IFP Publishing /vydání r. 2014

Synkova panenka Chuang Čchun-ming IFP Publishing /vydání r. 2014

Synkova panenka Chuang Čchun-ming IFP Publishing /vydání r. 2014

Lü Che-žuo Národní muzeum tchajwanské literatury /vydání r. 2006
Lü Che-žuo Národní muzeum tchajwanské literatury /vydání r. 2006

Hotel říše Západní Sia  Luo I-ťün nakladatelství YinKeWenXue/vydání r. 2008

Hotel říše Západní Sia  Luo I-ťün nakladatelství YinKeWenXue/vydání r. 2008

Ukázka: Egoyan Zheng / Epicentrum

7 Po bodu zlomu

„Mám podezření, že mě někdo sleduje.“

29. dubna 2017. 17:17. Tchaj-nan, jižní Tchaj-wan. 558. den po jaderné havárii v severním Tchaj-wanu. 154 dnů do prezidentských voleb v roce 2017.

Byl víkend a před rozměrnou výlohou kavárny se lidé procházeli sem a tam. Proplétali se tržištěm s rukodělnými výrobky, které mělo roztomilý název Šou-šou š’-ťi (Rukuv ruce). Soumrak se pomalu rozplýval, vytrácející se světlo pohlcovala rozpínající se noc. Prodejci postupně rozsvěcovali lampy. Světelných kotoučů přibývalo jako barevných kapek rosy v krajině snů.

„Cože? Co to říkáš?“ vypoulila Lucy oči.

„Říkám, že mám podezření, že mě někdo sleduje,“ ztišila doktorka Li Li-čching hlas. Za jejími zády vrhaly pouliční lampy na bílou zeď kavárny stíny lidí a stromů. Jako stínové divadlo, jako rej duší.

Dvě číšnice v černých zástěrách pobíhaly po stísněném prostoru. Kavárna byla osvětlená jen slabě, obličeje lidí jako by se nořily do hustých stínů olejových barev.

„Sleduje? A proč?“

„Lucy,“ tvářila se Li Li-čching vážně. „Povím ti proč, ale nikomu to neříkej. Až přijdeš domů, zapiš si to. Do počítače nebo na papír, to je jedno. Chápeš? Pak to můžeš říct svému příteli, ale nikomu dalšímu o tom nevyprávějte. Budete o tom vědět jenom vy dva.“

Lucy zkoprněle přikývla. Jako by oněměla, jen kývala hlavou.

Česká stopa v dílech tchajwanských autorů

Tchajwanští autoři stále častěji ve svých knihách vedou dialog s cizími autory a jejich literárními díly, nechávají se jimi inspirovat nebo hledají důvody, které vedou různé spisovatele k psaní. Inspiraci také hledají v krajině a snaží se zapracovat genius loci specifických míst. Autoři jako Luo Čching, Jang Čao, Chuang Čchung-kchaj či Tchung Wej-ke na sebe nechávají působit mimo jiné českou krajinu a zdejší spisovatele, jako je Václav Havel či Franz Kafka.

Krabička zápalek Luo Čching Mi:lu Publishing /vydání r. 2020

Krabička zápalek Luo Čching Mi:lu Publishing /vydání r. 2020

Báseň je kočka Luo Čching Mi:lu Publishing /vydání r. 2015

Báseň je kočka Luo Čching Mi:lu Publishing /vydání r. 2015

Ukázka: Luo Čching / Pražská domovní znamení

Jaro zdráhavě přicházelo do Prahy, říkají

zvědavě a ve spěchu vybíhají zvířátka, aby se porozhlédla

bezstarostně si vybírají

velké i malé, vysoké i nízké domovní dveře

vedle nich či nad nimi jedno po druhém

uvelebí se a spočine

celkem běžný je jednorožec, červený krokodýl či velký pavouk

vzácné jsou housličky, brk na psaní či zlatá koruna

je tu též svazek básní, který vzlétl, a slon, co létání se právě učí

je tu též kapr unavený letem a motýl, co prochází se po zdi

hleďme, nad oknem potápí se delfín

nad zárubní dveří snáší vejce pštros

klavír se učí běhu antilopy

křídlovka napodobuje doširoka otevřený květ

znamení uhnízděná u domovních dveřích do jednoho ožila, říkají

zvědavě a ve spěchu přibíhá jaro, aby se porozhlédlo

(z knihy Báseň je kočka)

Tchung Wej-ke (童偉格/Tong Weiger) 1977-

 

Narodil se v roce 1977. Nejprve studoval na Katedře cizích jazyků Národní tchajwanské univerzity a posléze získal doktorát na Národní univerzitě umění v Tchaj-peji v oboru dramatu. Zde také v současné době přednáší. Povídka Dědeček, v originále nazvaná Wang Kchao, vyšla ve stejnojmenné sbírce v roce 2002 a v témže roce také získala literární cenu tchajwanského deníku United Daily News. K jeho dalším oceněným dílům patří povídka Já, která si již v roce 1999 vysloužila cenu odborné poroty v Literární soutěži města Tchaj-peje, a dále v roce 2000 oceněné povídky Stín a V úkrytu. Povídka Stín obdržela třetí místo celostátní studentské literární ceny a povídka V úkrytu literární cenu Tchaj-wanu. V roce 2010 pak získal Zlatou cenu tchajwanské literatury za román Letní déšť.

Spisovatel Tchung Wej-ke bývá řazen k literárnímu proudu tzv. nové literatury rodné půdy. Tu píší autoři, kteří dospívají na přelomu 20. a 21. století. Nově se dívají na místní kulturu a společnost prizmatem tradic a vytváří mytopoetický svět magického realismu. Tchung Wej-ke vede dialog mezi postavami napříč generacemi, zabývá se vlivem prostředí a okolních událostí na jejich pocity a jednání, zajímá se o křehkost světa a vztahů, kterým hrozí zánik, stejně jako o povahu jazyka a psaného textu.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing (upgates.shop)

Dědeček Tchung Wej-ke nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2002

Dědeček Tchung Wej-ke nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2002

Letní déšť Tchung Wej-ke nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2021

Letní déšť Tchung Wej-ke nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2021

Ukázka: Tchung Wej-ke / Dědeček

Věděl jsem, že brzy musí přijít skutečný konec.

Před tím, než přišel, zůstal beze změny jenom déšť, který neustále omýval Horskou ves na konci silnice. Nebyl to osvěžující liják, ale takové to drobné mrholení, co bez ustání smáčí povrch všech věcí a vytváří na nich jemné mokré vousky – na psí těla padal déšť psích vousků, na kočky padal déšť kočičích vousků. Děti v Horské vsi vyrostly, dospěly a odešly z vesnice, oblečení z dob jejich dětství stále ještě viselo pod přesahy střech a pořád neschlo.

Zeptal jsem se dědečka: Jsi unavený? Dědeček zakroutil hlavou a dál tiše stál v dešti. Měl zavřené oči a snažil se trochu zregenerovat. Jeho dlouhé šaty byly prosáklé potem a lepily se na pláštěnku. Položil jsem kbelík s vodou, opřel jsem se o svodidla a posadil se na cestu. Čekal jsem, až se dědův dech zklidní. Za zády nám bublala říčka, hlasy ptáků pomalu ztichly a okolí se projasnilo, už téměř zcela vyšlo slunce. Obyvatelé Horské vsi se po dvou či po třech probouzeli, stahovali z ohnutých bambusových tyčí měkké vrstvené oblečení, oblékali si je na sebe a pak s pár lahvemi alkoholu vyráželi k velkému obecnímu fíkovníku před vraty.

Pod fíkovníkem je velký přístřešek s azbestovými taškami, podepřený dřevěnými sloupky. V letech karaoke šílenství tam všichni společně vybudovali karaoke. Později se rozšířila kabelová televize, a tak přes horský hřeben přitáhli pod přístřešek televizní kabel. Dlouhodobě nezaměstnaní obyvatelé vesnice se den co den scházeli pod přístřeškem, pili alkohol, hráli hazardní hry, přeli se a hádali o volby. Několikrát do roka se tam za houkání sirén objevilo auto policejní hlídky s neupravenými policisty, kteří se důkladně zajímali o všechno pod fíkovníkem. Většinou se ale nedělo nic zásadního, prostě se jen rádi scházeli pod přístřeškem, připomínali chomáčky bavlny nasáklé vodou.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Lü Che-žuo (呂赫若/Liuh He-ro) 1914-1951?

 

Lü Che-žuo, vlastním jménem Lü Š'-tuej, je výrazný spisovatel japonského období píšící japonským jazykem. Studoval na Pedagogickém institutu v Tchaj-čungu. V roce 1939 se vydal do Japonska studovat hudbu, ale po návratu na Tchaj-wan se opět věnoval literatuře. Ke konci války se začal více politicky angažovat. Stal se jediným tchajwanským zástupcem v pětičlenném výkonném výboru Tchajwanské patriotické literatury. Pracoval také pro čtvrtletník Džunkan Tai šin vydávaný v rámci oficiálních novin Taiwan šinpó.

 

Po kapitulaci Japonska se přidal k Mládežnickým oddílům Tří lidových principů, které založili tchajwanští občané, aby se po skončení války a před příchodem státního aparátu Čínské republiky z pevniny staraly o dodržování pořádku. Zároveň vstoupil do Komunistické strany Číny. Díky tomu, že Lü Che-žuo se jak na střední škole, tak i při studiu v Japonsku věnoval také studiu čínštiny, mohl v poválečném období, kdy se čínština stala novým oficiálním jazykem Tchaj-wanu, zastávat pozici učitele na tchajpejských prestižních středních školách a působil i jako novinář pro noviny Žen-min tao-pao. Angažoval se jak v Kulturní asociaci, tak i v rolnických protestech v Kao-siungu. Nová čínská vláda však nenaplnila jeho očekávání, proto se přidal k levicovým revolucionářům. Zemřel na uštknutí hadem, když se skrýval v horách po Incidentu Luku při vojenském odboji organizovaném Komunistickou stranou Číny.

 

V roce 1935 publikoval svou prvotinu Povoz (Gjúša), která vyšla v japonském časopise Bungaku hjóron. Po Jang Kchuejovi byl tak Lü Che-žuo druhým tchajwanským spisovatelem, který se dostal na japonskou literární scénu. Jeho povídka „Štěstí, děti, dlouhověkost” (Sai, ši, džu) o výzvách, kterým musela čelit tradiční rodina v modernizující se společnosti, získala první místo v Tchajwanské literární soutěži (Taiwan bungakušó). V roce 1944, kdy literární scéna nejvíc trpěla pod tlakem sílícího militarismu, vydal sbírku povídek Jasný podzim (Seišú).

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing (upgates.shop)

Lü Che-žuo s rodinou

Lü Che-žuo s rodinou

Lü Che-žuo svatební fotografie

Lü Che-žuo svatební fotografie

Ukázka: Lü Che-žuo / Magnolie

Vypadalo to, že se jeho horečka zhoršila. Často jsem viděl mladší babičku, otce, strýce a další, jak se scházejí a potichoučku a opatrně se o tom baví. Tahle situace mě začala znepokojovat. Zůstal jsem i nadále ponořený do mlčení, ale naplnil mě strach ze smrti.

„Čchi! Čchi! Čchi! Čchi!“ volal jsem na něj ode dveří, ale on zůstával pořád stejně netečný a já se rozplakal. Jednoho dne v podvečer mě zavolala mladší babička: „Ty víš, kam chodil pan Suzuki chytat ryby, že? Doveď mě tam.“ „Jo, já to vím! Půjdeme tam spolu.“ Pyšně jsem s mladší babičkou vyrazil z brány domu.

V nepřerušovaném bambusovém porostu se nehnul ani lísteček, nebe bylo zbarvené do ruda. Šli jsme pěšinkou mezi poli, roje komárů bzučely a kroužily kolem našich hlav. Vodní buvoli se už měli každou chvíli vracet domů. Byl jsem nadšený, že můžu pomoci mladší babičce, a navíc se to týkalo Suzukiho Zenbee. Opojený radostí jsem kráčel před mladší babičkou a kýval u toho hlavou ze strany na stranu. Mladší babička měla ale chodidla těsně stažená, aby byla co nejmenší, a za chvíli zůstala daleko za mnou. Zatímco jsem stál a čekal na ni, hlasitě jsem jí vyprávěl o tom, jak jsme byli se Suzukim Zenbee chytat ryby. Mladší babička s sebou nesla sako Suzukiho Zenbee, v ruce držela vonné tyčinky a zlatý papír. Dovedl jsem mladší babičku na břeh řeky u malého vodního mlýna. Mladší babička se ještě jednou vážně zeptala: „Je to opravdu tady?“ Pak zapálila vonnou tyčinku, klaněla se s ní po směru toku vody a něco k tomu odříkávala. Já jsem tiše stál opodál. Tma se pomalu roztahovala do všech stran. Tekoucí voda před mýma očima jako by bíle svítila, z kanálu bylo slyšet neutuchající, plynulý zvuk tekoucí vody. Z nebeské klenby pomalu zmizelo zapadající slunce, přeletěla řada volavek. Mladší babička po chvíli zapálila zlatý papír a nad plamenem kroužila sakem Suzukiho Zenbee. Nebe před mýma očima bylo už úplně černé, i zeleň kolem řeky byla nejasná a temná. Cítil jsem, jak se ke mně vkrádá pocit osamělosti. Když zlatý papír dohořel, mladší babička na mě zavolala: „Než dojdeme domů, nesmíme mluvit. Ať se stane cokoli, nesmíš s babičkou mluvit!“

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Syaman Rapongan (夏曼.藍波安) 1957-

 

Syaman Rapongan se narodil v roce 1957 na Orchidejovém ostrově. Po střední škole odešel na Tchaj-wan, kde se nejprve živil příležitostnou prací a posléze studoval na Katedře francouzštiny na Univerzitě Tamkang a antropologie na Univerzitě Tsinghua. V roce 2005 započal doktorské studium na Katedře tchajwanské literatury na National Cheng Kung University. V současné době žije na Orchidejovém ostrově, věnuje se psaní i vzdělávání a obnově místních tradic.

 

Syaman Rapongan patří k etniku Tao známému také pod označením Yami či Dawu, které obývá malý ostrov jihovýchodně od Tchaj-wanu. V domorodém jazyce se tento ostrov nazývá Pongso no Tao neboli Ostrov lidí. Na Tchaj-wanu je nicméně znám pod oficiálním jménem Orchidejový ostrov. Další jeho název Botel Tobago pak odkazuje na příbuznost tohoto domorodého kmene s obyvateli Filipín. Jméno Syaman Rapongan je také autorovým domorodým jménem. Odkazuje na zvláštní příbuzenské termíny, jaké používají domorodci. Slovo Syaman v jazyce kmene Tao znamená otec a Rapongan je jméno jeho syna. Rodinná a jiná terminologie, s jejíž pomocí kmen uchopuje svět kolem sebe a třídí ho podle specifických kategorií, je jedním z klíčů k pochopení domorodých hrdinů, které Syaman Rapongan ve svých povídkách a románech představuje. Terminologie zachycuje myšlenkový svět společenství, jehož tradiční život se odvíjí od sezónního lovu ryb, pěstování sladkých brambor a chovu prasat. Jasně vymezuje svět mužů a svět žen, které se řídí řadou zvyklostí a tabu daných mytickým spojením kmene Tao s rybami a jejich společnými předky. Tento tradiční, s přírodou těsně spjatý životní styl Syaman Rapongan vnímá jako bytostně ekologický.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Mořeplavci Syaman Rapongan nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2021

Mořeplavci Syaman Rapongan nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2021

Mýty Zátoky osmi generací Syaman Rapongan Linking Publishing /vydání r. 2011

Mýty Zátoky osmi generací Syaman Rapongan Linking Publishing /vydání r. 2011

Ukázka: Syaman Rapongan / Anloumianův svět

Pomezí, kde se oceán a nebe za neustálých proměn setkávaly, mé etnikum nazývalo do asked no wawa. V našem jazyce to znamenalo domov změn počasí a místo zrození vln. Od dob našich předků nás v závislosti na typu sezónního povětří zvalo k vyplutí. Často nás zahnalo na pevninu, bylo však i tím, kdo nám naděloval bohatou žeň úlovku. Pro náš ostrovní národ tvořilo do asked no wawa nekonečný prostor fantazie. Mohli jsme si představovat tamní svět moře pod hladinou, pevninu a lidi nad hladinou, i hvězdy ve vesmíru. Samozřejmě že můj národ v minulosti brázdil oceán. Vyprávění o smrti s tím spojená jsou dosud naším kolektivním tabu. Proto se takzvanými výpravami na moře ve skutečnosti rozuměly plavby mužů kmene Tao v okolních vodách ostrova na lodích tatala poháněných jen lidskou silou. A tyto vody se překrývaly a končily s okrajem do asked no wawa.

Oceán se každý den měnil, vzdouval se a pohupoval. Za ta léta v nás na ostrově přirozeně vypěstoval zvyk pozorovat moře, stal se předmětem našich úvah a základnou hospodářství spočívajícího na rybolovu. Před dávnými lety byl pro můj národ úplně prvním ukazatelem nově nastupujícího rána. Oznamoval nejen neměnné střídání mezi dnem a nocí, ale byl i prorokem, podle kterého jsme určovali dobré či špatné počasí a zároveň rozlišovali, do kterých míst v moři bude slunce zapadat. Byl to základ znalostí o změnách ročních období nashromážděných zkušenostmi našich předků. Muži na ostrově byli k těmto signálům moře o měnícím se počasí obzvlášť citliví. Nejspíš se jednalo o onen elementární zákon přežití, stejně jako věta, co se všem na ostrově lepila věčně na jazyk: „Když si muž na moři nenaloví ryby, žádné mu samy od sebe domů nepřiletí.“ Tak zní prapůvodní zásada našeho původně soběstačného hospodářství a realistický argument mého etnika.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Walis Nokan (瓦歷斯.諾幹)   1961-

 

Walis Nokan se narodil v roce 1961 a je příslušníkem komunity Mihu z horské oblasti centrálního Tchaj-wanu na území Atayalů, jednoho z nejpočetnějších tchajwanských kmenů. Již v osmdesátých letech 20. století se aktivně zapojil do oživení původních kmenových tradic a rozvoje autentické tvorby domorodých obyvatel Tchaj-wanu. Spolu se svou ženou Liglav A-wu v roce 1990 založil časopis Kultura lovců, který představoval ranou platformu pomáhající prosadit kulturu domorodých kmenů. Přestože jeho vydávání netrvalo dlouho a bylo provázeno finančními problémy, dokázalo významným způsobem prohlubovat zájem o vlastní kulturu a kořeny a podporovat růst autorů z domorodých řad. Ochota vzdělávat a šířit kulturní a literární povědomí Walisovi zůstala. Na své kulturní a vzdělávací aktivity v časopise Kultura lovců navázal působením v Humanitním výzkumném centru původního obyvatelstva Tchaj-wanu. V současné době se věnuje jak literární tvorbě, tak výuce tvůrčího psaní.

 

Walis Nokan zpracovává paměti současných i minulých generací domorodého obyvatelstva a zdůrazňuje jak fikční, estetickou rovinu, tak nefikční rovinu autentické výpovědi a záznamu. Jeho tvorba je prodchnutá humorem a ironií. Vyznačuje se kompaktním stylem a využíváním krátkých literárních útvarů. Pohrává si se stereotypy postav, což mu umožňuje zdařilým způsobem střídat různé polohy nálad a posouvat se mezi uštěpačným a laskavým tónem hlasu, vykreslovat poetický i tragikomický obraz života domorodé komunity, dopady asimilační čínské politiky i tlak moderní společnosti, žertovat o vážných i nevážných věcech i objevovat symbolickou hodnotu běžných věcí.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Čtení na sedm dní Walis Nokan nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2016

Čtení na sedm dní Walis Nokan nakladatelství YinKeWenXue /vydání r. 2016

Ukázka: Walis Nokan / Než tu vyrostlo město

2. Ulička Li-tchou-tien

Při chůzi pod žhavým letním sluncem odkapávají na ulici kapky potu, jež vydávají zřetelný zvuk podobný pravidelnému tikotu hodin, jelikož široko daleko není ani stopy po člověku, nebe je vysoko, ptáci poletují kdesi v dálavách a nakonec se jako tečky ztrácejí v oblacích. Soustředím se na chůzi, ulice je vydlážděna deskami z černého vápence, ta, ta, ta, ta – zvuk je čím dál ostřejší, ale není to filmový zvuk zvláštních efektů, nese s sebou vůni trávy a hlíny, valí se z boční uličky, nakonec se spojí v cink, cink, cink čepelí seker a nožů. Nemusím se ani ohlížet, abych věděl, že míhání čepelí pro záři slunce nespatřím, probouzím se v labyrintu světla, kdo to prohlásil, že sen je únikem ze života?

Ověřím si, že jsem v uličce Li-tchou-tien, kde stále stojí staleté tradiční obchůdky, domy vystavěné v barokním stylu byly svědkem úpadku dávné elegance. V druhém roce vlády císaře Čchien-lunga v roce 1737 bylo do análů prefektury Tchaj-wan zaznamenáno: „Ulička Li-tchou-tien se nachází třicet mil severovýchodně od hlavního města okresu…“ V té době tu byla jen ulička, možná jen hrbolatá cesta vinoucí se mezi kopci, a každý rok, když se na jaře blížil svátek dračích člunů, dusali místní rolníci v dřevácích sem a tam a ohlušující rámus probouzel mytického pásovce ze spánku. Zvuk oslav silou chodidel vyzýval zemi a připomínal následujícím generacím, aby usilovně pracovaly.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Jang Čao (楊照/Yang Zhao ) 1963-

 

Jang Čao, vlastním jménem Li Ming-ťün, se narodil v roce 1963. Vystudoval historii na Národní tchajwanské univerzitě a působil na Ústavu historie a filologie (Academia Sinica) jako pomocný vědecký pracovník. Zároveň zastával místo vedoucího oddělení pro mezinárodní otázky v Demokratické pokrokové straně. Pracoval i pro noviny Ming ž' pao a v příloze týdeníku Sin sin-wen. Od poloviny devadesátých let vydal několik sbírek esejí věnujících se vztahu historie, literatury a společnosti. Nejznámější z nich je sbírka Sen a prach – o dějinách tchajwanské literatury.

 

Jang Čao patří mezi autory, kteří se s využitím různých literárních postupů vyjadřují k historickým i politickým tématům, přičemž se nebojí poukázat i na problematické momenty tchajwanských dějin, jak to naznačuje např. povídka „Temná duše”. Sám se také podílel na novém konceptu výkladu historie z pohledu různých společenských skupin, které ostrov obývají, tj. a) původního domorodého obyvatelstva, b) příslušníků etnika Hoklo původem z provincie Fu-ťien, c) členů etnika Hakka původem z provincie Kuan-tung a d) skupin přistěhovalců, kteří přišli z Číny po roce 1945. Tento přístup se ostře vymezuje proti jedinému, lineárnímu výkladu dějin, jejž autoritativním způsobem původně prosazovala Národní strana (Kuomintang).

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Dějiny Číny jinak Jang Čao nakladatelství YLib /vydání r. 2021

Dějiny Číny jinak Jang Čao nakladatelství YLib /vydání r. 2021

Ukázka: Jang Čao / Temná duše

Rodinnou legendu poprvé slyšel toho dne, kdy zemřel otec. Vzpomínky začínají u dveří jejich domu. Bydleli tehdy v Tung-tingu, dům stál u jediné vydlážděné ulice v městečku, mezi ní a vchodem do jejich obchodu byla asi deset metrů široká prázdná plocha jemného žlutého měkkého bláta, jenom na hranici se sousedním obchodem s nudlemi rostl banyánový strom. Zasazený byl nedávno, jen před pár lety, a jeho vzdušné kořeny ještě nedosahovaly na zem. Na jejich straně stála ve stínu stromu lavička. Když svítilo slunce, ozařovalo oblaka prachu vznášející se nad žlutou půdou. Seděl na lavičce a bezmyšlenkovitě hleděl do prázdna.

Vyšla sestra a zavolala ho dovnitř. Oblékla si toho dne béžové sváteční kimono, které zvýrazňovalo oblé křivky jejího těla. Než vstoupil, všiml si dřevěného vývěsního štítu s nápisem „Prosperita, obchod s olejem“, v jehož levém horním rohu červi vyhlodali hlubokou temnou díru. Sestra mu japonsky řekla: „Čiči ga anata o mitai.“ (Otec tě chce vidět.) Překročil vysoký, mohutný práh domu a šel za ní. V hale visel nad sudem s olejem kalendář s datem: 25. 9. desátého roku éry Šówa.

„Co je dnes za secu (svátek)? Proč máš kimono?“ zeptal se směsí tchajwanské čínštiny a japonštiny.

Sestra se sklopenou hlavou vstoupila do dlouhé chodby a potichounku odpověděla: „Otósan ni ukagaimašita.“ (Navštívila jsem otce.) Nebyl si jistý, zda sestra mluví tak formálně, protože je smutná, nebo protože si jsou tak vzdálení.

V září desátého roku už to byl skoro rok, co otec zešílel. Šli se sestrou jeden za druhým, dřeváky klapaly po betonové podlaze a ten zvuk v něm vzbuzoval trochu strach. Od listopadu devátého roku éry už otce nikdo neviděl. Zavřel se sám v malém domku u zadního dvorku. Neudržel se a položil sestře otázku, která zazněla už tisíckrát: „Co se to s otósan (otcem) stalo?“ Aniž se zastavila, natočila k němutvář a tchajwansky řekla: „Říká, že ho celý rok pronásleduje smrt.“ Když si o mnoho let později na tuto chvíli vzpomněl, s překvapením si uvědomil, že sestra, které bylo právě dvacet, se tvářila poněkud zklamaně.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Li Jü (李渝/Li Yu)    1944-2014

Vystudovala na Katedře cizích jazyků na Národní tchajwanské univerzitě a získala doktorský titul z Kalifornské univerzity v Berkeley v USA, kam odešla spolu se svým manželem Kuo Sung-fenem. Posléze vyučovala na Katedře východoasijských studií na Newyorské univerzitě dějiny čínského umění. V sedmdesátých letech se spolu s manželem zapojila do Hnutí za obranu souostroví Senkaku a na mnoho let se literárně odmlčela. Teprve v osmdesátých letech se vrátila zpět k psaní a od té doby již tvořit nepřestala. Poté, co Kuo Sung-fen prodělal mozkovou příhodu a zemřel, trpěla opakovaně depresemi a roku 2014 spáchala sebevraždu.

 

Psát začala již v šedesátých letech během vysokoškolských studií na Národní tchajwanské univerzitě. V této době publikovala na stránkách časopisu Moderní literatura, který založil se svými spolužáky Paj Sien-jung a Wang Wen-sing.

 

Knihou Příběhy z Wen-čou-ťie se v osmdesátých letech vrátila zpět na literární scénu. Ulice Wen-čou se nachází v jižní části Tchaj-peje poblíž Národní tchajwanské univerzity. Po roce 1949 zde žili nejen pedagogové vyučující na Národní tchajwanské univerzitě, ale i další důležité osobnosti ze světa kultury, teré přišly na Tchaj-wan spolu s Čankajškovou vládou. Li Jü zde prožila svá středoškolská i vysokoškolská léta, neboť i její otec na NTU vyučoval. V jejích textech se proto Wen-čou-ťie často stává důležitým dějištěm dospívání a kulturního probuzení.

 

Li Jü se často inspiruje duchem a estetikou západního modernismu. Do osobních životů svých protagonistů pak nechává významně promlouvat dějiny. Její dílo tak podává svědectví o spletitých životních osudech a proměnách.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Li Jü na střední škole v Čchung-Čchingu 1950

Li Jü na střední škole v Čchung-Čchingu 1950

Li Jü v Čchung-Čchingu kolem 1950

Li Jü v Čchung-Čchingu kolem 1950

Li Jü ve své kanceláři na NYU počátkem 21. století

Li Jü ve své kanceláři na NYU počátkem 21. století

Ukázka: Li Jü /Oblak

A-jü bylo nedávno šestnáct let. Nebe bylo tehdy blankytné, slunce jasné a vál příjemný teplý vítr.

Otec dostal oznámení o jmenování profesorem na plný úvazek. Celá rodina byla nadšená, vzali si rikšu a jeli od ilegální stavby na ulici Sin-i po Rooseveltově ulici plné rozkvetlých ceib k bloku učitelských ubytoven na Wenčouské ulici.

Staré zašedlé dřevěné domky v japonském stylu měly tak nízké přesahy střech, že zakrývaly dřevěné bezpečnostní latě proti zlodějům. Nízké cesmíny rostly jedna vedle druhé velmi hustě, takže vytvářely ochrannou zeď. Nebyla tam žádná hlavní brána, jen uprostřed byly mezi cesmínami vztyčené sloupy z upěchovaného kamení a betonu a vytvářely cosi jako vchod.

Průchod byl široký sotva metr a z velké části byl pokrytý drsnou trávou, která lechtala A-jü na bosých nohách.

A-jü nesla koš plný nádobí. Když zvedla hlavu, viděla, jak se z rohu přesahu střechy natahují dlouhé trsy květů a jak střapaté listy konopných palem jemně hladí šedozelené střešní tašky.

Na střechy se snášel soumrak.

Otec položil vedle schodů brašnu, co nesl v podpaží, a štíhlými prsty jemně pohladil rám dveří. Prvotřídní kafrové dřevo, podotkl.

Poté, co otevřeli dřevěné dveře, se z temného vchodu vyvalil vlhký zápach plísně, dlaždice už byly prošlapané až na betonovou podlahu. A-jü postavila koš s nádobím vedle svých nohou a rozvázala si tkaničky na teniskách.

Zelený okraj tatami byl už na mnoha místech potrhaný, povrch matrace byl nasáklý vlhkostí a ta se jí vsákla do ponožek.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Čchiou Miao-ťin (邱妙津/Chiu Miao-chin)    1969-1995

Narodila se roku 1969 v okrese Čang-chua na západním pobřeží Tchaj-wanu. Vystudovala prestižní Tchajpejskou první dívčí střední školu a následně psychologii na Národní tchajwanské univerzitě. Pracovala v psychologické poradně a jako reportérka tchajwanského týdeníku Journalist. Roku 1994 odjela do Francie, kde studovala klinickou psychologii a feminismus na Univerzitě Paříž VIII. V červnu roku 1995 ve věku 26 let spáchala sebevraždu.

V roce 1988 obdržela prestižní cenu tchajwanského deníku Central Daily News za povídku „Vězeň” a v roce 1990 ocenění tchajwanských novin United Daily News za novelu Osamělé davy. Skutečný věhlas jí získaly romány Zápisky krokodýla z roku 1994 a Dopisy z Montmartru, doslova Dopisy na rozloučenou z Montmartru, vydané rok po autorčině tragické smrti.

Zápisky krokodýla lze číst jako autobiograficky laděný román. Jeho děj se odehrává na konci osmdesátých let 20. století a popisuje dospívání skupiny lesbických a homosexuálních studentů, kteří prožívají své první vážné vztahy, objevují svou sexualitu a snaží se vyrovnat se svou sexuální orientací obklopeni nepochopením v silně homofobním prostředí. Román je vyprávěn prostřednictvím osmi zápisníků hlavní hrdinky La-cʼ, které na sebe přímo chronologicky nenavazují a skládají se z pestré mozaiky krátkých záznamů, deníkových zápisků, aforismů, dopisů, filozofických pojednání na téma láska, touha a smrt a dalších. Tyto zápisky, jimž dominují úzkost a melodrama, jsou v textu dále protkány alegorickými epizodami o krokodýlech, kteří se oblékají stejně jako lidé a kteří mohou být chápáni jako symbol homosexuální menšiny přehlížené a opovrhované většinovou heterosexuální společností.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Čchiou Miao-ťin /cvičebnice

Čchiou Miao-ťin /cvičebnice

Čchiou Miao-ťin /ukázka rukopisu

Čchiou Miao-ťin /ukázka rukopisu

Ukázka: Čchiou Miao-t´in / Vězeň

Na první pohled je jasné, že jde o otevřenou klec bez dveří. Jistě bys dokázal vyjít tím obrovským otvorem ven, tak proč to neuděláš? Velikostí připomíná jednolůžkový pokoj. Z toho, jak je zařízená, je zřejmé, že máš rád jednoduchost. Kromě zrcadla sahajícího až po zem, které je zavěšené vedle otvoru v rohu „stěny“, a masivního řetězu v protějším rohu v kleci nic dalšího nechceš. Výborně, jednoduchost blížící se svobodě. Rozčílil ses. Bezpochyby bys zvládl roztáhnout mříže kolem sebe stejně snadno, jako bys odhazoval peřinu. Tvůj rozhněvaný výraz je velmi zvláštní – ústa máš roztažená do tvaru loďky, zuby pevně sevřené, nosní dírky dvakrát větší než obvykle, oči vyboulené, jako by se chtěly vytrhnout z důlků a vyskočit ven, prsty zapletené ve vlasech. Zničehonic otevřeš pusu a vyjde z ní ohlušující řev. Křičíš bez přestání hodnou chvíli, tvůj hlas zní nejprve drsně, pak přechází v jekot, až nakonec ochraptíš. Ve tvém nitru jako by vybuchla sopka a z tvých úst se bez ustání valila láva. Ještě nikdy ses neodvážil vzdálit se od svého milovaného řetězu, ale teď ses najednou rozeběhl a začal kroužit kolem klece. Očividně ses rozhodl konečně z té prokleté klece uniknout. Snažíš se a běžíš a běžíš...

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Wu Ming-yi (吳明益/Wu Ming-yi)   1971-

Narodil se v roce 1971 na severu Tchaj-wanu ve městě Tchao-jüan. Vystudoval marketing a média na Katolické univerzitě Fu Jen a následně získal doktorský titul v oboru čínské literatury na Národní centrální univerzitě za práci na téma tchajwanské literatury o přírodě. Wu Ming-yi tak není pouze spisovatelem, ale i významným literárním teoretikem, což se také promítá do jeho literárního díla. V současné době se věnuje tvůrčímu psaní a zároveň přednáší na Katedře sinofonní literatury na Národní východočínské univerzitě v Chua-lienu. Za svou tvorbu získal nepřeberné množství ocenění doma i v zahraničí. V roce 2018 byl nominován na mezinárodní Man Bookerovu cenu za svůj román Zápisky o ukradeném kole.

Wu Ming-i spojuje svět vědeckých dat s myto-poetickým světem fantazie. Prolíná vědecké poznání s imaginací, rozum s citem a estetickým vnímáním. Jeho cílem je ukázat čtenáři svět z různých úhlů pohledu. Sám klade důraz na autentický prožitek a vlastní pozorování. Zároveň se ale nechává inspirovat řadou autorů literárních, přírodovědných a sociálně-vědných děl, se kterými ve svých knihách vede rozhovor a odkazuje na jejich dílo a myšlenky. Svými častými a netradičními odkazy do kulturní a vědecké sféry posouvá hranici mezi fikčními a nefikčními žánry.

Ve svých esejích, románech a povídkách rozvíjí téma perspektivy a změny vnímání, které nejenže mohou člověka přiblížit pohledu jiných organismů, ale mohou mu pomoci i hlouběji porozumět historii vlastního rodu a ostrova. Povídka „Muž s fasetovýma očima” stejně jako stejnojmenný román se zabývá tématem přírody a kultury z pohledu ekologické krize, ztráty diverzity přírody a vyprázdnění smyslu kultury.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Muž s fasetovýma očima Wu Ming-i nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2014

Muž s fasetovýma očima Wu Ming-i nakladatelství ThinKingDom /vydání r. 2014

Deník blázna do motýlů Wu Ming-i China Federation of Literary and Art Circles /vydání r. 2014

Deník blázna do motýlů Wu Ming-i China Federation of Literary and Art Circles /vydání r. 2014

Ukázka: Wu Ming-yi / Muž s fasetovýma očima

Motýlí život je navíc tak krátký. Až na pár jasoňů z oblastí chladného podnebného pásu, kteří stráví rok jako larva, rok jako kukla a rok jako dospělý jedinec, většina motýlů žije jen pár měsíců. Když ale nad tím přemýšlím, i tihle motýli, kteří jsou považováni za dlouhověké, jen v důsledku nízkých teplot zpomalují své fyziologické funkce po dobu celého dětství a mládí (pomalu se krmí, pomalu se svlékají, pomalu jim cirkulují tělní tekutiny a beze spěchu si visí na zadní straně listů rostlin), a proto v podstatě nejsou doopravdy dlouhověcí, jen je jejich „motýlí život“ přehráván zpomaleně.

Chci se bavit o vzpomínkách.

Migrace severoamerických motýlů monarchů stěhovavých se liší od migrace stěhovavých ptáků tím, že se netýká jen jedné generace. Nejedná se ani o jasný případ stěhování do míst určených k rozmnožování. Během cesty, která je dlouhá několik tisíc kilometrů, přijdou na svět tři až čtyři generace motýlů monarchů, teprve pak od Erijského jezera přes Pittsburgh a Houston dorazí do jehličnatých lesů Mexika. Následující rok se vrací po stejné trase v opačném směru do své „domoviny“ v Severní Americe. Jenže ve skutečnosti je to pro novou generaci motýlů „cizina“, neznámé místo, kde nikdy předtím nebyli. Tento způsob migrace do dalekých krajů, z nichž se vracíte domů ve stylu generační štafety, mi připomněl Palestince a také nás, co patříme k přibližně stejné generaci. Otcové některých z nás již zemřeli, a tak se na svých cestách vydáváme navštívit i místa, kde oni kdysi vyrůstali. Nakoupíme hromadu věcí, o kterých jsme nikdy dřív neslyšeli, abychom je rozdali spolužákům. Tyto vzpomínky jsou jako konzervy, kterým již vypršela doba spotřeby.

Ale motýli nemají péči otců ani programy cestovních kanceláří.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Luo I-ťün (駱以軍/Lou Yi-chun) 1967-

Narodil se v roce 1967. Vystudoval uměleckou tvorbu na Katedře čínské literatury na Čínské kulturní univerzitě a získal magisterský titul v oboru dramatu na Národní univerzitě umění v Tchaj-peji. Psát začal již během studia. Jeho tvorba je velmi pestrá a zahrnuje různé žánry – poezii, eseje, romány i pohádky, největší pozornost však budí jeho povídky. Během let získal velkou řadu literárních ocenění, včetně hlavní ceny za žánr povídky vlivného tchajwanského deníku China Times, byl oceněn ve třetím a osmém ročníku hongkongské ceny nesoucí název slavného románu Sen v červeném domě, vyhrál hlavní literární cenu dalšího významného deníku vydávaného na Tchaj-wanu United Daily a další. V minulosti působil jako nakladatelský redaktor a v současné době se věnuje literární tvorbě.

 

Luo umně kombinuje někdy až obscénně laděné scény se smutnou atmosférou, při kterých z překvapení, úděsu a smíchu vyvstává i pocit hluboké bezútěšnosti. Jeho povídky a romány se zabývají tématy etnické identity, historických vzpomínek, moci, smrti, touhy apod. Jakkoliv se však mění náměty, vždy se soustředí na vše opuštěné, zavržené a izolované.

 

Povídka „Narozeni ve dvanácti znameních zvěrokruhu” si získala velkou pozornost díky tomu, že využívá tématu počítačových her, které jsou obvykle řazeny do nízké kultury, a v množství linií a komplikované spletité struktuře se pouští do zevrubného zkoumání a reflexe lidské existence, osudů a mezilidských vztahů. Ukazuje tak, jakými výraznými proměnami pod vlivem urbanizace a počítačů prošla tchajwanská společnost a její každodennost od 90. let. Virtuálnost internetového světa se promítla do způsobu vnímání a poznávání prostoru a času u mládeže v průběhu dospívání, a ve svém důsledku také probudila pocity osamělosti, obav a bezmoci života.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Luo I-ťün na studiích (Chinese culture university)

Luo I-ťün na studiích (Chinese culture university)

Dynastie Ming Luo I-ťün nakladatelství Mirror Fiction /vydání r. 2019

Dynastie Ming Luo I-ťün nakladatelství Mirror Fiction /vydání r. 2019

Ukázka: Luo I´tün / Narozeni ve dvanácti znameních zvěrokruhu

Ten den jsem si u Man-mej jako vždy vybral Čchun-li a až do konce dohrál Street Fightera. Nevím proč, ale cítil jsem se prázdný a nekonečně osamělý. Seděl jsem u baru, a dokonce si objednal dva panáky tequily.

„Man-mej, co když jednoho dne, až bude Čchun-li dle mých instrukcí bojovat s nepřítelem, najednou ji něco osvítí a ona se dovtípí, že ten nepřítel, kterému měla čelit a který zabil jejího otce, nejsou ty mrtvoly, co jí level za levelem znovu a znovu leží u nohou: Ryu, Ken, indický jogín, americký voják, španělský hezoun, abnormální hybrid člověka a zvířete, Tchaj-sen a vietnamský důstojník. Čchun-li ví, že jakmile vhodím minci, vyberu si ji. A když to udělám, určitě se bude moci pomstít za smrt svého otce. Proč to ale tenhle ‚nepřítel, co jí zabil otce‘ může pořád opakovat? Když minule posledním kopem porazila vietnamského důstojníka, neodhodila snad kung-fu šaty a neuklidnila otcovu duši? Tak proč pak musí znovu a znovu začínat od začátku? Není to tak, že ve skutečnosti ‚nepřítele, co jí zabil otce‘ v zásadě nikdy neporazila a ten opravdový nepřítel stojí ničím neomezovaný nad vším tím masakrem a hraje si s jejím osudem? Co když podezřívavě zvedne hlavu a v jednu chvíli se podívá ven z obrazovky mně do očí?“

Man-mej poslouchala a zároveň s úsměvem dolévala pití ostatním hostům. Každý večer tam byl jeden či dva zákazníci s vážným pohledem, neflirtující, ale povídající jí věci, kterým sice nerozuměla, ale pokládala je za úžasné a osvěžující. Man-mej je koneckonců žena nasáklá samotou. Často myslím na to, jak každý večer sbírá ze stolů jednu prázdnou lahev za druhou od lidí, kteří jsou zpití do němoty; jak utírá tabuli vedle terče na šipky, na kterou se zapisují body; jak když myje záchody, objevuje různé, převážně sprosté nápisy na zdech: sexuální malůvky různých orgánů, ale taky něco jako „ať žije Republika Tchaj-wan!“, „mrdat Jü Šuej-čchinga do prdele!“ (není to jméno ředitele z mé střední školy?). A pak se tam aspoň tisíckrát různým písmem opakuje FUCK a mezi tím se náhle objeví pečlivě vyvedený nápis: Baudelaire je Beran, Kierkegaard je Býk, Faulkner je Blíženec, Bergmanův Rak (mezera) Goethe je Panna, Green jsou Váhy, Dostojevský je Štír, to je jasný, Beethoven je Střelec, Jukio Mišima je Kozoroh, Kenzaburó Óe Vodnář a Marquéz Ryby.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)

Chuan Čchung-khaj (黃崇凱/Huang Chong-kai) 1981-

Chuang Čchung-kchaj se narodil v roce 1981. Vystudoval historii na Národní tchajwanské univerzitě. Působil jako editor časopisu United Daily Literature. V roce 2009 vydal sbírku povídek Kopie a v roce 2012 pak romány Ještě dál, než je Pluto a Zkažený člověk. V roce 2017 uveřejnil sbírku povídek Literární letopisy s anglickým názvem The Contents of the Times. Za svou tvorbu získal řadu domácích ocenění.

Ve svých dílech se autor zabývá otázkami hledání místa ve světě prostřednictvím zkoumání moderní společnosti a vlastního nitra vypravěče otevírajícím mnohdy propast mezi globalizovaným životem velkoměsta a překotně se měnícím nebo naopak upadajícím venkovem. Zajímá ho samota, generační vzpomínky vysokoškolsky vzdělaných Tchajwanců, reflexe historie, senzitivita a moderní média a způsoby komunikace.

V knize Literární letopisy se ohlíží za ikonickými postavami tchajwanské literární a umělecké scény, a zároveň se v obecné rovině zamýšlí nad postavami spisovatelů a umělců a důvody, které je motivují k psaní, včetně obecenstva, pro které tvoří. Tím zároveň buduje atmosféru daného období, jež je reflektováno buď v dobovém domácím a zahraničním kontextu a na bázi generačních vzpomínek, nebo naopak z pohledu možné recepce generací budoucích.

Vzpomínky a sny na obratníku Raka - kolektiv autorů :: Milupublishing

Literární letopisy Chuang Čchung-kchaj Acropolis Publishing /vydání r. 2017

Literární letopisy Chuang Čchung-kchaj Acropolis Publishing /vydání r. 2017

Ještě dál, než je Pluto Chuang Čchung-kchaj nakladatelství Commabooks/vydání r. 2012

Ještě dál, než je Pluto Chuang Čchung-kchaj nakladatelství Commabooks/vydání r. 2012

Ukázka: Chuang Čchung-kchaj / O čem mluvíme, když mluvíme o Raymondu Carverovi

Když se mnou Li Na chodila, bylo jí dvacet šest nebo dvacet sedm a to byl v Číně nejvyšší čas na vdávání. Spousta jejích spolužáků už měla za sebou svatbu, děti na světě a nějaké ty úspěchy v práci, ale takových, kteří by jako ona šli na doktorát, nebylo mnoho.

Často jsme se tehdy trápili tím, kdy se nám asi podaří dosáhnout těchto nejdůležitějších met v lidském životě a jak máme spojit ty naše životy rozdělené mezi dva břehy. Ta nejjednodušší možnost byla, abych buď já odjel do Číny, nebo ona na Tchaj-wan, jinak bychom totiž museli hledat nějaké třetí místo. Taková láska nemohla mít dlouhého trvání, oba jsme už byli příliš staří na to, abychom silou představivosti udržovali vztah na dálku. Chytil jsem za ruku tu ženu vedle sebe, které jsem říkal „moje paní“, měla ji od klimatizace v kavárně trochu studenou. A já si moc nemohl vzpomenout, jaké to bylo držet za ruku Li Nu. Proč jsme se tehdy tak rychle dali dohromady? Možná to mělo něco společného s tím, že jsme oba už dlouho vedli nudný, jednotvárný život. Nemůžu říct, že bych ji opravdu znal, jenom si jasně vzpomínám na ty naše společně strávené dny v Pekingu, kdy jsme se vracívali zpátky na kolej temnou ulicí, ledový vzduch zpomalil pohyb věcí okolo a všechny zvuky zněly jakoby zdálky, ale zřetelně. Ve školním kampusu nás občas minuli jeden dva lidé na kolech a já v té mrazivé tmě šel a šel a chtělo se mi čím dál tím víc čůrat. Rozsáhlý kampus v obrovském městě a můj plný močový měchýř, jenž bodavě narušuje mou schopnost detailně vnímat všechno ostatní, tající sníh, stromy, budovy, jezero i ženu, která jde vedle mě. Ale já si prostě myslím, že jsme tenkrát jeden druhého potřebovali a bylo to stejně opravdové jako potlačované močení.

O pár let později se ze mě stal přítel té ženy, co teď sedí vedle mě, a já si zrovna tak myslím, že i my dva jeden druhého potřebujeme.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)