Věděl jsem, že brzy musí přijít skutečný konec.

Před tím, než přišel, zůstal beze změny jenom déšť, který neustále omýval Horskou ves na konci silnice. Nebyl to osvěžující liják, ale takové to drobné mrholení, co bez ustání smáčí povrch všech věcí a vytváří na nich jemné mokré vousky – na psí těla padal déšť psích vousků, na kočky padal déšť kočičích vousků. Děti v Horské vsi vyrostly, dospěly a odešly z vesnice, oblečení z dob jejich dětství stále ještě viselo pod přesahy střech a pořád neschlo.

Zeptal jsem se dědečka: Jsi unavený? Dědeček zakroutil hlavou a dál tiše stál v dešti. Měl zavřené oči a snažil se trochu zregenerovat. Jeho dlouhé šaty byly prosáklé potem a lepily se na pláštěnku. Položil jsem kbelík s vodou, opřel jsem se o svodidla a posadil se na cestu. Čekal jsem, až se dědův dech zklidní. Za zády nám bublala říčka, hlasy ptáků pomalu ztichly a okolí se projasnilo, už téměř zcela vyšlo slunce. Obyvatelé Horské vsi se po dvou či po třech probouzeli, stahovali z ohnutých bambusových tyčí měkké vrstvené oblečení, oblékali si je na sebe a pak s pár lahvemi alkoholu vyráželi k velkému obecnímu fíkovníku před vraty.

Pod fíkovníkem je velký přístřešek s azbestovými taškami, podepřený dřevěnými sloupky. V letech karaoke šílenství tam všichni společně vybudovali karaoke. Později se rozšířila kabelová televize, a tak přes horský hřeben přitáhli pod přístřešek televizní kabel. Dlouhodobě nezaměstnaní obyvatelé vesnice se den co den scházeli pod přístřeškem, pili alkohol, hráli hazardní hry, přeli se a hádali o volby. Několikrát do roka se tam za houkání sirén objevilo auto policejní hlídky s neupravenými policisty, kteří se důkladně zajímali o všechno pod fíkovníkem. Většinou se ale nedělo nic zásadního, prostě se jen rádi scházeli pod přístřeškem, připomínali chomáčky bavlny nasáklé vodou.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)