Pomezí, kde se oceán a nebe za neustálých proměn setkávaly, mé etnikum nazývalo do asked no wawa. V našem jazyce to znamenalo domov změn počasí a místo zrození vln. Od dob našich předků nás v závislosti na typu sezónního povětří zvalo k vyplutí. Často nás zahnalo na pevninu, bylo však i tím, kdo nám naděloval bohatou žeň úlovku. Pro náš ostrovní národ tvořilo do asked no wawa nekonečný prostor fantazie. Mohli jsme si představovat tamní svět moře pod hladinou, pevninu a lidi nad hladinou, i hvězdy ve vesmíru. Samozřejmě že můj národ v minulosti brázdil oceán. Vyprávění o smrti s tím spojená jsou dosud naším kolektivním tabu. Proto se takzvanými výpravami na moře ve skutečnosti rozuměly plavby mužů kmene Tao v okolních vodách ostrova na lodích tatala poháněných jen lidskou silou. A tyto vody se překrývaly a končily s okrajem do asked no wawa.

Oceán se každý den měnil, vzdouval se a pohupoval. Za ta léta v nás na ostrově přirozeně vypěstoval zvyk pozorovat moře, stal se předmětem našich úvah a základnou hospodářství spočívajícího na rybolovu. Před dávnými lety byl pro můj národ úplně prvním ukazatelem nově nastupujícího rána. Oznamoval nejen neměnné střídání mezi dnem a nocí, ale byl i prorokem, podle kterého jsme určovali dobré či špatné počasí a zároveň rozlišovali, do kterých míst v moři bude slunce zapadat. Byl to základ znalostí o změnách ročních období nashromážděných zkušenostmi našich předků. Muži na ostrově byli k těmto signálům moře o měnícím se počasí obzvlášť citliví. Nejspíš se jednalo o onen elementární zákon přežití, stejně jako věta, co se všem na ostrově lepila věčně na jazyk: „Když si muž na moři nenaloví ryby, žádné mu samy od sebe domů nepřiletí.“ Tak zní prapůvodní zásada našeho původně soběstačného hospodářství a realistický argument mého etnika.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)