V našem království nejsou dny, jen noci. Jakmile vyjde slunce, naše království se zase ukryje, protože tohle je ilegální národ. Nemáme žádnou vládu ani ústavu, nikdo nás neuznává ani nerespektuje, naši občané jsou jen o něco víc než chátra… Uši máme nastražené jako stádo vyděšených antilop v lese zamořeném dravci. Jsme neustále na stráži před sebemenší známkou nebezpečí. Každý závan větru, rozvlnění trávy, každý jednotlivý zvuk v sobě nese varování. Nasloucháme, zda se k nám nedonese klapot okovaných holínek policistů pochodujících za bariérou zeleně, která nás odděluje. A jakmile uslyšíme, že vtrhli na naše území, rozprchneme se a utečeme jako na povel.

V tomto našem království neexistují žádné rozdíly v sociálním postavení, proslulosti, věku nebo síle. Společně sdílíme těla naplněná bolavou, nepotlačitelnou touhou a srdce naplněná šílenou osamělostí. V hloubi noci se tato zmučená srdce vyrvou z klecí, ozbrojená tesáky a zataženými drápy se pouští do zběsilého lovu za kořistí.

V tlumeném světle narudlého měsíce nad námi vypadáme jako smečka náměsíčníků. Zběsile šlapeme po stínech ostatních, když obcházíme lotosový rybník, nikdy se nezastavujeme, točíme se dokola a dokola v šíleném pronásledování té noční můry lásky a chtíče.