Na čas Hongkongžanem?
Na čas Hongkongžanem?
Jak jsem se stal na čas Hongkongžanem. A zůstal jsem jím částečně dosud. Čekajíc na další vývoj.
Vnitřně jsem a zůstávám jím stále. Je to právě v těchto dnech pět let, kdy má samostatná výstava v National Taiwan Art Education Center v Tchaj-peji přilákala členy delegace profesní umělecké a vzdělávací organizace z Hongkongu, právě dlící na „družebním“ pobytu v Tchaj-peji. (to byla ovšem ještě zcela jiná situace...).
Tak pak už to byla jen otázka krátkého času, kdy jsem obdržel první pozvání do Hongkongu.
I zde přispěly moje knihy z tchajwanské pobočky Mi:lu Publishing k otevření dveří pro moji osobu. Stejně jako informace o mých výtvarných aktivitách v České republice i na Tchaj-wanu. Byl jsem vítán na mnoha školách. A opět jsem byl postaven před obdobnou výzvu jako na Tchaj-wanu. Byla to registrace „firmy“ v Hongkongu. Hongkongské předpisy jsou velmi přísné a bylo nutno mít vše v souladu s nimi.
Samozřejmě, že jsem si na začátku nedokázal představit jakými peripetiemi si projdu. A samozřejmě, že jsem nepostupoval tradiční cestou jako všichni ti podnikatelé, co si otevřeli firmu v Hongkongu. Existuje spousta firem zprostředkovávajících tyto možnosti. Ovšem já vždy postupuji jinak. Chci si to sám zařídit. Netušil jsem kolikrát se budu muset do Hongkongu vypravit na imigrační a finanční úřady. Netušil jsem kolikrát narazím na magickou otázku: „máte formulář B?“ Byl jsem vždy přesně v pozici malého jedince u okénka mocného úředníka. Frustrován jsem se často vracel z Hongkongu s nepořízenou.
Ale je mi vlastní vše do čeho se pustím neúprosně „dotahovat“ k úplnému dokončení. A tak neuvěřitelné se stalo skutkem a já jsem všechny nástrahy úřadů nakonec překonal. A nakonec i „mocný nadřízený úředník v bílé uniformě“ stojícím výše „mocného úředníka u okénka“ imigračního úřadu mi přišel sám osobně pozdravit k okénku a sdělit, že jsem splnil všechny náležitosti mé žádosti a stal jsem se držitelem pracovního víza a mohu tak v Hongkongu pracovat. Zcela evidentně ocenil tímto gestem mé snažení.
Nakonec několik následujících let jsem byl v Hongkongu velmi častým hostem a vytvořil jsem si tak velmi vřelý vztah k lidem tohoto města.
Těžko se dá popsat pocity, kdy jsem měl rozplánovaný můj pobyt v Hongkongu v diáři. Kdy jsem se vydával pro mne do neznámých prostor, až kamsi do „Nových teritorií“ a vedl na mnoha školách výtvarné workshopy pro děti. Workshop dopoledne ve čtvrti Sha Tin a pak rychlý následný přesun do Tin Shui Wai. Vše přinášelo spousty komunikačních a logistických těžkostí, které jsem moji pečlivou přípravou musel minimalizovat. Nakonec jsem se díky mým tamním přátelům (a k mému velkému překvapení) vytrénoval i v těchto záležitostech.
Myslím, že jsem musel být pro ty děti takovým „pánem s kruhy“ ze Svěrákova filmu „Obecná škola“. Ovšem užívali jsme si to všichni neuvěřitelně. Byla to zvláštní energie, která se při akci vždy vygenerovala
Musím připomenout, že vše probíhalo většinou „ve velkém“. Většinou nejnižší počet studentů daleko přesahoval stovku a já se mezi nimi proplétal s mikrofonem v jedné ruce a štětcem v druhé ruce jako jakási „movie star“. Nejčastěji jsem vedl workshopy malby mou oblíbenou výtvarnou technikou - vaječnou temperou. Případně bylo častým tématem workshopu vytváření scénáře studenty k jejich vlastní obrázkové knížce.
Myslím, že pro děti i pedagogy bylo zpočátku překvapením, že mají při mých akcích projevit jejich vlastní invenci. Že se od nich neočekává jen všechno po mně opakovat. Nic nebylo daného a jen pod okamžikem improvizace se jim tak rodilo jejich vlastní Dílo. Pravda, kvalita bývala někdy různá. Ovšem z některých obrázků pak nakonec ty dětské školní knihy opravdu byly. Zejména ve školách, kde se cenila kreativita. A děti si tyto akce dlouho pamatovaly.
Někde vznikla z mých workshopů i docela zajímavá tradice. Děti si mne oblíbily, a tak jsem byl zván na některé instituce opakovaně. I jsem se stal členem poroty různých výtvarných soutěží.
Po čase jsem již znal Hongkong jako mě velmi blízké město. Různá zákoutí na „Ostrově“, nebo v Kowloonu, případně je libo se procházet ve čtvrti Tai-Po? V klášteře Tsz Shan jsem byl přijat opatem Sik v jeho soukromé rezidenci. (neskutečná pocta).
V hotelu mne již recepční znala, což bylo milé, jelikož jsem nemusel pak už nikdy v budoucnu při mé návštěvě v tomto hotelu platit hotelový deposit.
Navštěvoval jsem různé restaurace s přáteli. Účastnil se veletrhů, výstav. Procházel se v přilehlém i vzdálenějším okolí.
Vždy jsem výhodně pobyt v Hongkongu koordinoval s mými cestami do Tchaj-peje.
Spolupráce se školami, galeriemi a mnoha umělci mi otvírala další a další dveře. Pronikal jsem dále do duše tohoto krásného města. Stalo se tak mým dalším domovem (kolikátým asi? Nejprve to byl Zürich… pak Tchaj-pej… než přišel Hongkong…)
Atmosféra doby, kdy jsem začal Hongkong navštěvovat a období krátce před vypuknutím COVID 19 se však velmi dramaticky změnila.
Demonstrace měnily ráz města velice výrazně. Viditelně to bylo znát na městském mobiliáři. Náhle jsem procházel ulicemi, které místo dlažby měly holý beton. Neměly zábradlí, semafory. Zničené jízdenkové automaty ve stanicích metra. Vím, že ani mí místní přátelé toto ničení nechápali… O těchto útocích a potyčkách kolují dodnes celé legendy.
Myslím, že smysl tohoto „uličního příběhu“ se ukáže až v budoucnosti. Pro mne to při mých posledních návštěvách bylo jako pohyb ve „válečném městě“. Musel jsem vždy přemýšlet v jaké čtvrti se ubytuji a v jakém hotelu. Musel jsem přemýšlet, která stanice metra je zavřená a jak se případně kam dostanu. Vždy jsem musel být totiž ve škole přesně včas. Myslel jsem přitom vždycky na místní. Já po skončení mého programu nastoupil do letadla a vše se změnilo.
Příchod COVID 19 společně s „novou situací v Hongkongu“ přinesl spousty dalších otazníků a prakticky je možné říci, že v současnosti zlikvidoval mé pracovní aktivity v Hongkongu. Vše bylo zavřeno, nelétalo se a mě tak pak v té době propadlo pracovní vízum.
Na můj dotaz na imigračním v Hongkongu jsem dostal odpověď, že pro prodloužení pracovního povolení musím se dostavit osobně na úřad do Hongkongu. Ovšem jako „cizinci“ bez platného pracovního povolení mi prý bude zamezeno ve vstupu do města.
Jsem tedy asi tam kde jsem kdysi byl. Ovšem tu společnou cestu s tímto těžce zkoušeným městem už mi nikdo nevezme. Celý příběh tohoto města v posledních dvou letech se mne hluboce dotýká.
Víme, jak je to nyní s cestováním. Vzhledem k přísným karanténám se nevyplatí nyní se tam ani vypravovat. Uvidím tedy co mi budoucnost v tomto směru přinese. Musím přiznat, že se mi po Hongkongu a tamních přátelích hodně stýská.
Zatím mi však někteří tamní přátelé hlavně kladou na srdce: „Please stay safe…“.
6.8.2021