Ten den jsem si u Man-mej jako vždy vybral Čchun-li a až do konce dohrál Street Fightera. Nevím proč, ale cítil jsem se prázdný a nekonečně osamělý. Seděl jsem u baru, a dokonce si objednal dva panáky tequily.

„Man-mej, co když jednoho dne, až bude Čchun-li dle mých instrukcí bojovat s nepřítelem, najednou ji něco osvítí a ona se dovtípí, že ten nepřítel, kterému měla čelit a který zabil jejího otce, nejsou ty mrtvoly, co jí level za levelem znovu a znovu leží u nohou: Ryu, Ken, indický jogín, americký voják, španělský hezoun, abnormální hybrid člověka a zvířete, Tchaj-sen a vietnamský důstojník. Čchun-li ví, že jakmile vhodím minci, vyberu si ji. A když to udělám, určitě se bude moci pomstít za smrt svého otce. Proč to ale tenhle ‚nepřítel, co jí zabil otce‘ může pořád opakovat? Když minule posledním kopem porazila vietnamského důstojníka, neodhodila snad kung-fu šaty a neuklidnila otcovu duši? Tak proč pak musí znovu a znovu začínat od začátku? Není to tak, že ve skutečnosti ‚nepřítele, co jí zabil otce‘ v zásadě nikdy neporazila a ten opravdový nepřítel stojí ničím neomezovaný nad vším tím masakrem a hraje si s jejím osudem? Co když podezřívavě zvedne hlavu a v jednu chvíli se podívá ven z obrazovky mně do očí?“

Man-mej poslouchala a zároveň s úsměvem dolévala pití ostatním hostům. Každý večer tam byl jeden či dva zákazníci s vážným pohledem, neflirtující, ale povídající jí věci, kterým sice nerozuměla, ale pokládala je za úžasné a osvěžující. Man-mej je koneckonců žena nasáklá samotou. Často myslím na to, jak každý večer sbírá ze stolů jednu prázdnou lahev za druhou od lidí, kteří jsou zpití do němoty; jak utírá tabuli vedle terče na šipky, na kterou se zapisují body; jak když myje záchody, objevuje různé, převážně sprosté nápisy na zdech: sexuální malůvky různých orgánů, ale taky něco jako „ať žije Republika Tchaj-wan!“, „mrdat Jü Šuej-čchinga do prdele!“ (není to jméno ředitele z mé střední školy?). A pak se tam aspoň tisíckrát různým písmem opakuje FUCK a mezi tím se náhle objeví pečlivě vyvedený nápis: Baudelaire je Beran, Kierkegaard je Býk, Faulkner je Blíženec, Bergmanův Rak (mezera) Goethe je Panna, Green jsou Váhy, Dostojevský je Štír, to je jasný, Beethoven je Střelec, Jukio Mišima je Kozoroh, Kenzaburó Óe Vodnář a Marquéz Ryby.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)