Vypadalo to, že se jeho horečka zhoršila. Často jsem viděl mladší babičku, otce, strýce a další, jak se scházejí a potichoučku a opatrně se o tom baví. Tahle situace mě začala znepokojovat. Zůstal jsem i nadále ponořený do mlčení, ale naplnil mě strach ze smrti.

„Čchi! Čchi! Čchi! Čchi!“ volal jsem na něj ode dveří, ale on zůstával pořád stejně netečný a já se rozplakal. Jednoho dne v podvečer mě zavolala mladší babička: „Ty víš, kam chodil pan Suzuki chytat ryby, že? Doveď mě tam.“ „Jo, já to vím! Půjdeme tam spolu.“ Pyšně jsem s mladší babičkou vyrazil z brány domu.

V nepřerušovaném bambusovém porostu se nehnul ani lísteček, nebe bylo zbarvené do ruda. Šli jsme pěšinkou mezi poli, roje komárů bzučely a kroužily kolem našich hlav. Vodní buvoli se už měli každou chvíli vracet domů. Byl jsem nadšený, že můžu pomoci mladší babičce, a navíc se to týkalo Suzukiho Zenbee. Opojený radostí jsem kráčel před mladší babičkou a kýval u toho hlavou ze strany na stranu. Mladší babička měla ale chodidla těsně stažená, aby byla co nejmenší, a za chvíli zůstala daleko za mnou. Zatímco jsem stál a čekal na ni, hlasitě jsem jí vyprávěl o tom, jak jsme byli se Suzukim Zenbee chytat ryby. Mladší babička s sebou nesla sako Suzukiho Zenbee, v ruce držela vonné tyčinky a zlatý papír. Dovedl jsem mladší babičku na břeh řeky u malého vodního mlýna. Mladší babička se ještě jednou vážně zeptala: „Je to opravdu tady?“ Pak zapálila vonnou tyčinku, klaněla se s ní po směru toku vody a něco k tomu odříkávala. Já jsem tiše stál opodál. Tma se pomalu roztahovala do všech stran. Tekoucí voda před mýma očima jako by bíle svítila, z kanálu bylo slyšet neutuchající, plynulý zvuk tekoucí vody. Z nebeské klenby pomalu zmizelo zapadající slunce, přeletěla řada volavek. Mladší babička po chvíli zapálila zlatý papír a nad plamenem kroužila sakem Suzukiho Zenbee. Nebe před mýma očima bylo už úplně černé, i zeleň kolem řeky byla nejasná a temná. Cítil jsem, jak se ke mně vkrádá pocit osamělosti. Když zlatý papír dohořel, mladší babička na mě zavolala: „Než dojdeme domů, nesmíme mluvit. Ať se stane cokoli, nesmíš s babičkou mluvit!“

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)