Jednoho podmračeného podvečera onoho léta, kdy jsem začal vyrážet na moře, se s nocí právě schylovalo k bouři, a tak kapitán popohnal lodní motor do překotného rytmu zpáteční cesty. Tehdy se v ústí řeky Li-wu do naší návnady tažené za zádí zakousla veliká ryba. Tlusté, osmdesátilibrové lano s gumou k tlumení nárazů se okamžitě našponovalo jako pravítko. Čas jako by zamrznul a dala se čekat ohlušující rána při jeho přetržení. Málem jsem ječel, jak horlivě jsem upozorňoval Vlnotaje kormidlujícího loď z kabiny. Kapitán zpomalil, pak se ohlédl, zaznamenal obrovitou rybu zmítající se vysoko ve vzduchu za lodí a naznačil mi, abych ji já sám vytáhl nahoru. Jako by ani v nejmenším neměl v úmyslu přijít mi na pomoc.

Vytahoval jsem ji celou věčnost. Ryba mě svou udivující silou trýznila, až mi po celých dlaních naskákaly puchýře. Horko těžko jsem ji nakonec přitáhl k zádi. Zdálo se, že se s tím smířila a že se už konečně uklidnila. Přestala sebou házet. V té chvíli jsem si ve vodě toho obřího zlaka prohlédl, zřetelně jsem viděl, jak mu visíšikmo z koutku tlamy růžová návnada, ale i v tomto posledním okamžiku, kdy už byl přitahován k bordu, stále k mému překvapení plaval tím svým absolutně nevzrušeným způsobem. Plný sebevědomí pomalu připlul k levoboku a upřeně mě pozoroval obrovitým levým okem. V tom pohledu nebyl znát žádný strach, jen naprostý nezájem. Pak zlak nenuceně zamířil na pravou stranu a pyšně po mně střelil pohledem pravého oka. Když mě v zorničkách začaly mást zářivě modré tečky jeho hvězdnatého hřbetu, probleskla mou myslí prudce se vtírající, zřetelná myšlenka: „Tak o tuto rybu přijdeš!“