A-jü bylo nedávno šestnáct let. Nebe bylo tehdy blankytné, slunce jasné a vál příjemný teplý vítr.

Otec dostal oznámení o jmenování profesorem na plný úvazek. Celá rodina byla nadšená, vzali si rikšu a jeli od ilegální stavby na ulici Sin-i po Rooseveltově ulici plné rozkvetlých ceib k bloku učitelských ubytoven na Wenčouské ulici.

Staré zašedlé dřevěné domky v japonském stylu měly tak nízké přesahy střech, že zakrývaly dřevěné bezpečnostní latě proti zlodějům. Nízké cesmíny rostly jedna vedle druhé velmi hustě, takže vytvářely ochrannou zeď. Nebyla tam žádná hlavní brána, jen uprostřed byly mezi cesmínami vztyčené sloupy z upěchovaného kamení a betonu a vytvářely cosi jako vchod.

Průchod byl široký sotva metr a z velké části byl pokrytý drsnou trávou, která lechtala A-jü na bosých nohách.

A-jü nesla koš plný nádobí. Když zvedla hlavu, viděla, jak se z rohu přesahu střechy natahují dlouhé trsy květů a jak střapaté listy konopných palem jemně hladí šedozelené střešní tašky.

Na střechy se snášel soumrak.

Otec položil vedle schodů brašnu, co nesl v podpaží, a štíhlými prsty jemně pohladil rám dveří. Prvotřídní kafrové dřevo, podotkl.

Poté, co otevřeli dřevěné dveře, se z temného vchodu vyvalil vlhký zápach plísně, dlaždice už byly prošlapané až na betonovou podlahu. A-jü postavila koš s nádobím vedle svých nohou a rozvázala si tkaničky na teniskách.

Zelený okraj tatami byl už na mnoha místech potrhaný, povrch matrace byl nasáklý vlhkostí a ta se jí vsákla do ponožek.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)