Jeden ze dnů, kdy jsem se změnil

23. 07. 2021

Jsou dny a jsou situace, kdy je nutno vše naprosto změnit. Pod tlakem situace. Přístup i celé myšlení.

V mém životě uplynulo spoustu dnů, v jejichž rámci jsem se ocitl nakonec tam kde jsem. Odehrálo se jen pár dnů, kdy jsem musel změnit sám sebe. A to dost radikálním způsobem.

Jeden z nich se u mne odehrál před pár lety ve Sněžných horách v pevninské Číně.

Den, který se odehrál v době, kdy se naše čtyřčlenná skupina vydala na trasu pod horu Mount Gongga (Minya Konka/貢嘎山). Je to nejvýchodnější z himalájských sedmitisícovek. A omylem jsme se vydali přes jiný průsmyk, než bylo naším původním úmyslem. Ostatně improvizace bývá u těchto cest častým průvodním jevem. Navíc nejsem žádným trénovaným horolezcem. A nebylo možné opatřit nějaké mapy cílové oblasti a my měli jen stažené a vytištěné snímky z Google map (zajímavé by bylo co by se stalo, kdyby byly tyto „mapy“ u nás zadrženy v té době).

Ve výsledku byl tak výlet o něco dost delší, než bylo plánováno. A přinesl spoustu událostí, na které nikdy nemohu zapomenout. Místo tří dnů cesty se protáhl na více jak 14 dní.

Důsledkem celé souhry událostí se uskutečnila u mne nakonec kompletní výměna obličeje. Hlavně spálení nosu bylo dost nepříjemné. Způsobeno nedostatkem ochranného krému proti slunci. A ztráta asi 16 kilogramů mé váhy.

V pěti tisících metrech nad mořem se opravdu komplikovaně vaří a zásoby na cestu byly dimenzované na podstatně kratší cestu.

Pro mne však byl důležitý den, kdy jsme již téměř dosáhli průsmyku, který nám bylo překonat. Šel jsem už jen mechanicky, tak jako celou cestu, a poněkud zaostával za skupinou.

Při výstupu do průsmyku jsem byl prakticky bez odpočinku. Ostatní včetně horského vůdce, kterého jsme si po prvním neúspěšném pokusu nalézt průsmyk najali, měli při svém výstupu dostatek času k odpočinku. U mě tomu bylo jinak. Byl jsem pomalý, těžkopádný a trvalo mi vždy dlouhý čas, než jsem se k nim se zpožděním doplazil.

Měl jsem problém s aklimatizací. Před pár dny mne totiž dostihla, až sem do Číny, zakázka od jistého tchajwanského nakladatelství a já musel požádat své společníky o přestávku v délce tří až čtyř dnů. V těchto dnech jsem musel v hotelu v Kangtingu, na nočním stolku, vytvořit ukázkové ilustrace k projektu. Zákazník nechtěl čekat. Vše bylo tak velmi improvizované. Barvy i hotel, který fungoval jako pracovní prostor. Vše v nadmořské výšce cca 2500 m.n.m. Nešlo však jinak.

Moji společníci tedy využili této přestávky k výstupům na okolní horské vrcholky kolem města a byli tak později úplně perfektně aklimatizovaní. O mně se to však říci nedalo. Já pracoval v hotelu. Po skončení mé ilustrátorské pracovní mise však bylo potřeba jít dál. (nakonec projekt byl úspěšný).

Nebylo už jiné cesty. Na toto místo jsme se dostávali několik dnů. Bylo třeba jít pouze vpřed přes průsmyk.

Uplynulo několik dalších dnů, kdy nás ráno zdravila jen jačí stáda a párkrát jsme potkali sezonní sběrače magického léčivého červa – rostliny.

Tak přišel ten den (a chvíle) o němž chci hovořit.

Mé tělo pociťovalo absolutní nedostatek kyslíku. Snaha vše udýchat způsobovala jen další a další vyčerpání. To vše začalo být spojeno s průvodními jevy výškové nemoci. Žaludeční nevolností, závratěmi.

Přišla na mne absolutní krize. Všichni byli daleko přede mnou. Všude jen ticho a bílo. Doléhalo ke mně jen praskání bílých ledovců na černých horských štítech kolem mne. Sedlo průsmyku bylo již viditelné na horizontu, ale u mne už síly nebyly.

Sedl jsem si na svůj batoh. Ale necítil jsem žádnou potřebu už pokračovat dál. Kolem se tyčily vrcholky hor. Já se díval jen kolem sebe. A bylo mi vcelku velmi dobře. Tělo už necítilo žádnou únavu. Všechno mi bylo celkem jedno. Jen jsem vnímal bílý sníh kolem sebe a černotu kamene skalních štítů. Na nic jiného jsem už nemyslel.

Moji společníci se pro mne vrátili a já jako v mátohách stoupal dále. Konečně už zbýval jen poslední sráz pod průsmykem. Stoupal jsem po zledovatělé skále tři kroky nahoru, dva kroky sklouznutí zpět dolů. To jsem vnímal. Nakonec bylo přece jen sedla průsmyku dosaženo. I když ani nevím kde jsem posbíral ty zbytky energie. Člověk má asi dost rezerv i když se domnívá, že je s nimi již u konce.

Kluzké černé kameny v bílém sněhu vidím dodnes před očima. Horský vůdce se po vrcholovém společném fotu a cigárku rozloučil a šel zpátky dolů domů do údolí.

My postupně, po zadku pomalu sklouzali na druhou stranu sedla a asi po dvou stovkách metrech postavili stan. Přišla tma. To byla moje noc v nejvyšší poloze v mém životě. Asi v 4500 m.n.m.

Od té doby jsem mnohokrát zjistil, že se tehdy cosi muselo v mé mysli radikálně změnit. V mém mozku přeskupit. Jednal jsem pak v různých situacích od té doby tak nějak jinak. Neřešil jsem nepodstatné věci. A věci, jež jsem musel řešit jsem řešil úplně jinak. Vše se mi v té jedné chvíli změnilo. Tam v té chvíli, kdy jsem seděl sám na svém batohu pod sedlem průsmyku. A kolem mne jen praskající ledovce. Jinak ticho. Absolutní ticho. Konec všeho. Černo bílý svět. Chvíle, co pro mne trvala a symbolizovala věčnost.

(Nutno říci, že jsem se aklimatizoval a cesta zpět pak přes druhý obdobný průsmyk /o němž jsme netušili/ pak již probíhala poměrně lehčeji.)

22.7.2021