7 Po bodu zlomu

„Mám podezření, že mě někdo sleduje.“

29. dubna 2017. 17:17. Tchaj-nan, jižní Tchaj-wan. 558. den po jaderné havárii v severním Tchaj-wanu. 154 dnů do prezidentských voleb v roce 2017.

Byl víkend a před rozměrnou výlohou kavárny se lidé procházeli sem a tam. Proplétali se tržištěm s rukodělnými výrobky, které mělo roztomilý název Šou-šou š’-ťi (Rukuv ruce). Soumrak se pomalu rozplýval, vytrácející se světlo pohlcovala rozpínající se noc. Prodejci postupně rozsvěcovali lampy. Světelných kotoučů přibývalo jako barevných kapek rosy v krajině snů.

„Cože? Co to říkáš?“ vypoulila Lucy oči.

„Říkám, že mám podezření, že mě někdo sleduje,“ ztišila doktorka Li Li-čching hlas. Za jejími zády vrhaly pouliční lampy na bílou zeď kavárny stíny lidí a stromů. Jako stínové divadlo, jako rej duší.

Dvě číšnice v černých zástěrách pobíhaly po stísněném prostoru. Kavárna byla osvětlená jen slabě, obličeje lidí jako by se nořily do hustých stínů olejových barev.

„Sleduje? A proč?“

„Lucy,“ tvářila se Li Li-čching vážně. „Povím ti proč, ale nikomu to neříkej. Až přijdeš domů, zapiš si to. Do počítače nebo na papír, to je jedno. Chápeš? Pak to můžeš říct svému příteli, ale nikomu dalšímu o tom nevyprávějte. Budete o tom vědět jenom vy dva.“

Lucy zkoprněle přikývla. Jako by oněměla, jen kývala hlavou.