Když se mnou Li Na chodila, bylo jí dvacet šest nebo dvacet sedm a to byl v Číně nejvyšší čas na vdávání. Spousta jejích spolužáků už měla za sebou svatbu, děti na světě a nějaké ty úspěchy v práci, ale takových, kteří by jako ona šli na doktorát, nebylo mnoho.

Často jsme se tehdy trápili tím, kdy se nám asi podaří dosáhnout těchto nejdůležitějších met v lidském životě a jak máme spojit ty naše životy rozdělené mezi dva břehy. Ta nejjednodušší možnost byla, abych buď já odjel do Číny, nebo ona na Tchaj-wan, jinak bychom totiž museli hledat nějaké třetí místo. Taková láska nemohla mít dlouhého trvání, oba jsme už byli příliš staří na to, abychom silou představivosti udržovali vztah na dálku. Chytil jsem za ruku tu ženu vedle sebe, které jsem říkal „moje paní“, měla ji od klimatizace v kavárně trochu studenou. A já si moc nemohl vzpomenout, jaké to bylo držet za ruku Li Nu. Proč jsme se tehdy tak rychle dali dohromady? Možná to mělo něco společného s tím, že jsme oba už dlouho vedli nudný, jednotvárný život. Nemůžu říct, že bych ji opravdu znal, jenom si jasně vzpomínám na ty naše společně strávené dny v Pekingu, kdy jsme se vracívali zpátky na kolej temnou ulicí, ledový vzduch zpomalil pohyb věcí okolo a všechny zvuky zněly jakoby zdálky, ale zřetelně. Ve školním kampusu nás občas minuli jeden dva lidé na kolech a já v té mrazivé tmě šel a šel a chtělo se mi čím dál tím víc čůrat. Rozsáhlý kampus v obrovském městě a můj plný močový měchýř, jenž bodavě narušuje mou schopnost detailně vnímat všechno ostatní, tající sníh, stromy, budovy, jezero i ženu, která jde vedle mě. Ale já si prostě myslím, že jsme tenkrát jeden druhého potřebovali a bylo to stejně opravdové jako potlačované močení.

O pár let později se ze mě stal přítel té ženy, co teď sedí vedle mě, a já si zrovna tak myslím, že i my dva jeden druhého potřebujeme.

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)