Na první pohled je jasné, že jde o otevřenou klec bez dveří. Jistě bys dokázal vyjít tím obrovským otvorem ven, tak proč to neuděláš? Velikostí připomíná jednolůžkový pokoj. Z toho, jak je zařízená, je zřejmé, že máš rád jednoduchost. Kromě zrcadla sahajícího až po zem, které je zavěšené vedle otvoru v rohu „stěny“, a masivního řetězu v protějším rohu v kleci nic dalšího nechceš. Výborně, jednoduchost blížící se svobodě. Rozčílil ses. Bezpochyby bys zvládl roztáhnout mříže kolem sebe stejně snadno, jako bys odhazoval peřinu. Tvůj rozhněvaný výraz je velmi zvláštní – ústa máš roztažená do tvaru loďky, zuby pevně sevřené, nosní dírky dvakrát větší než obvykle, oči vyboulené, jako by se chtěly vytrhnout z důlků a vyskočit ven, prsty zapletené ve vlasech. Zničehonic otevřeš pusu a vyjde z ní ohlušující řev. Křičíš bez přestání hodnou chvíli, tvůj hlas zní nejprve drsně, pak přechází v jekot, až nakonec ochraptíš. Ve tvém nitru jako by vybuchla sopka a z tvých úst se bez ustání valila láva. Ještě nikdy ses neodvážil vzdálit se od svého milovaného řetězu, ale teď ses najednou rozeběhl a začal kroužit kolem klece. Očividně ses rozhodl konečně z té prokleté klece uniknout. Snažíš se a běžíš a běžíš...

(Vzpomínky a sny na obratníku Raka)